S těmi choulostivě znějícími jmény je to tak, že někdy jsou třeba cozojazyčného původu, přičemž v daném jazyce to neznamená buď nic, nebo něco nevinného.

Například v češtině existuje příjmení složené ze tří písmen - velkého P, dlouhého í a závěrečného č, ale bez písmena "a" na konci (to příjmení jsem tady nemohl napsat, protože počítačový systém ho vyhodnotil jako neslušné a nepustil to dále, a tak si to musíte dát dohromady sami). Když se tak představí muž, ještě to jakž takž ujde, ale když se představí žena s koncovkou -ová na konci - no, nechtěl bych to zažívat na vlastní kůži.

Přitom to do češtiny proniklo z němčiny, kde se to píše Pi - tsch a znamená to domáckou podobu jména, které má v němčině úřední formu "Peter", tedy náš Petr. A tohle je zdomácnělá podoba, tedy náš Páťa nebo Petřík.

V češtině též máme příjmení, která jsou křestnímim jmény, ale nikoli úřední forma, nýbrřž domácká podoba - Vašek, Jirka, Toman, Pavlíček, Franta atd. v němčině to je také, ale tohle jméno může působit problémy, když se počeští.

Na italském ostrově Sardinie zase v historii, když vznikala příjmení, nebyla tradice nadávání si do prasat. V celé zbývající Evropě bylo slovo "prase" nadávka, ale na Sardinii ne. Proto když vznikala příjmení, nebylo na závadu tohle slovo použít jako jedno z příjmení, stejně jako u nás se lidé jmenují podle lesních nebo domácích zvířat, aniž by to činilo problém - Liška, Jelínek, Veverka, Zajíc, Králík, Koníček, Beran atd. V italštině je prase "porco" a hodně lidí na Sardinii se jmenuje "Porcu".

Nyní, když díky internetu a moderním dopravním prostředkům se lidé ze Sardinie dostávají běžně do styku se zbytkem Itálie, si někdy vyslechnou žertovné poznámky.

Příjmení složené z těchto tří písmen, případně doplněné o ová, je přeloženo z němčiny do češtiny vlastně Petřík, Petříková..... Díky za Váš výklad. Je velmi zajímavý.

K tomu, že některá jména jsou zprofanovaná, jsem nedávno něco četl a nyní jsem si to vygooglil, abych to napsal do téhle diskuse, když už pan autor to téma otevřel:

"Autoři komedií před námi, jako Klicpera nebo Burian, volili vymyšlená jména, ale nám to s Láďou (Smoljakem – pozn.) připadalo nepatřičný. Chtěli jsme jména, která existují,“ vysvětluje scenárista a populární herec.

S Ladislavem Smoljakem (✝78) proto zapátrali v telefonním seznamu a oslovilo je právě jméno Hujer. „Netušili jsme, co to způsobí. Mně to způsobilo to, že když jsem třeba sháněl běžky, pán v obchodě mi říkal, ať si zavolám příští týden a dal mi číslo. Ptal jsem se, koho mám chtít, a on: 'Tak já vám to řeknu, zkazil jste mi život. Jmenuju se Hujer.' Tak jsem se mu omluvil. Ale asi je jich víc, které to takhle poškodilo. Jejich jméno se stalo symbolem podlézavosti. Já se všem Hujerům tímto omlouvám,“ dodává se vší vážností Zdeněk Svěrák.

To je fakt. Hujer se stal pojmem a obohatil slovní zásobu. Ke smůle všech, kteří se tak jmenují.