705 centimetrů

V roce 1975 i dnes se za extratřídu ve skoku dalekém považují muži, kterým se podařilo překonat hranici osmi metrů. U žen a dorostenců hranicí extratřídy je sedm metrů. Nesmí se však přešlápnout.

Doskočiště s rozběhovou dráhou se nalézalo hned pod hlavní tribunou městského stadionu, takže diváci měli bezprostřední kontakt se závodníky rozcvičujícími se po obou stranách rozběhové dráhy, což se hodilo, neboť právě skok daleký byl hlavní disciplínou memoriálu v lehké atletice pro žáky všech středních škol ve městě. Memoriál byl pojmenován po Aloisi Florianovi, premiantovi maturitního ročníku, který v květnu 1955 na místní školní spartakiádě skočil do dálky na tehdejší dobu neuvěřitelných 640 centimetrů. O pouhý týden později tragicky zahynul při dopravní nehodě. Jeho výkon byl vepsán jako rekord memoriálu, který se pak na jeho památku konal každý rok vždy ve druhém květnovém týdnu.

Hned u brány borců na stole potaženém bílým ubrusem se na slunci blyštěla pozlacená bronzová soška atleta pocházející z pozůstalosti tragicky zemřelého mladičkého sportovce, která už dvacet let marně čekala na toho, kdo ustanoví nový rekord v hlavní disciplíně a ona konečně najde svého konečného majitele. Díky tomu, že studenti místního gymnázia dostali ředitelské volno, aby mohli sledovat předem ohlášený pokus o překonání rekordu, byla tribuna zaplněna jako při divizním fotbalovém derby. Moc nechybělo a rekord padl už před rokem, kdy se Delonovi podařilo přiblížit legendárnímu výkonu na pouhých osmnáct centimetrů.

Delon, touto přezdívkou ho oslovovali i profesoři, opravdu připomínal slavného francouzského herce z jeho prvních filmů ze začátku šedesátých let, i když mu chyběl onen typický kontrast mezi chlapecky krásnou tváří a ocelově tvrdým pohledem vyvolávajícím pocit nebezpečí. Přestože teprve nedávno dovršil osmnáct, měl na rozdíl od Alana robustnější stavbu těla jakou mívají desetibojaři. Od dob legendárního Aloise Floriana ještě nikdy na gymnáziu tak všestranně nadaného sportovce neměli. Přitom moc nechybělo a málem neprošel sítem přijímacího řízení. Po písemných testech skončil těsně pod čarou. Na školu se dostal až na základě odvolání. Od prvního ročníku v něho profesor tělocviku a matematiky skládal naději, že právě on bude tím princem, který dá memoriálu nový příběh.

Delon na pokyn svého trenéra a učitele se rozcvičoval mimo areál stadionu. Loni závodil ve čtyřech disciplínách a všechny s velkým náskokem vyhrál. V běhu na sto metrů dokonce vytvořil nový rekord memoriálu. Kdyby mu v tom nebránil časový rozpis jednotlivých disciplín, vyhrál by kromě koule a delších běžeckých tratí nejspíše všechno. Tentokrát však musel soustředit veškerou svou energii na jedinou disciplínu, ve které byl loni z druhého břehu řeky času poražen tím, po němž byl memoriál pojmenován. V tréninku však letos jeho rekord pravidelně překonával i když ne o moc. Pokud se smolně nezraní, měl by skočit alespoň šest metrů padesát. Profesor tělocviku však odhadoval, že ho plná tribuna vyhecuje až někde k hranici šesti sedmdesáti. Musíš ulétnout tak, jak se to tenkrát na starém školním hřišti s mizerným zpuchřelým odrazovým prknem a škvárovým rozběžištěm podařilo Florianovi, hecoval ho tělocvikář. Delon si uvědomoval, že výkon, kterého se mu dnes podaří dosáhnout, už nikdy ve svém životě nepřekoná. Mnohem více než atletika ho bavil volejbal a i ten spíše na rekreační úrovni. Až splní svůj úkol a vyhraje sošku atleta, kterou věnuje gymnáziu, jak zněla dohoda s ředitelstvím školy, s atletikou skončí.

Teď si však svého velkého dne užíval. Těšilo ho pomyšlení, že je veškerá pozornost soustředěna jen na něho. „Chtěl bych si ještě zkontrolovat značky u rozběžiště“, požádal profesora. Ten souhlasil a podal mu klíče od kabiny fotbalistů. „Až si prohlédneš značky, tak se na chvíli natáhni a relaxuj.“

Jakmile Delon prošel bránou borců, okamžitě se ozval potlesk. Několik holek z prváku sedících v první řadě po něm chtělo, aby se jim fixkou podepsal na rameno. Pak šel zkontrolovat rozběhové značky. Od včerejška se povětrnostní podmínky nezměnily. To ho uklidnilo. Bude-li se řídit značkami a udrží nacvičený rytmus rozběhu, neměl by ani jednou přešlápnout. Do začátku soutěže zbývalo ještě čtyřicet minut. Na startu cílové rovinky se právě pomalu schylovalo k běhu na sto metrů. Někteří si už chystali startovní bloky, jiní se ještě prezentovali u stolku rozhodčích. Než zase zmizel v nitru tribuny, se opět ozval potlesk a pištění několika studentek, které ještě bojovaly s kulminující pubertou.

Mezitím se i profesor tělocviku vrátil do areálu stadionu. Kromě starosti o svého svěřence totiž slíbil vypomáhat při krátkých sprintech. Každý závodník musel mít svého časoměřiče a vítěz dokonce hned dva. Změřené časy se pak navzájem porovnávaly. I když se ukázalo, že časoměřičů je dostatečný počet, zůstal ze zvědavosti stát u cílové čáry. Z osmi startujících jich sedm patřilo mezi jeho žáky. Znal je velmi dobře. Už dopředu věděl jaké asi bude pravděpodobné pořadí. Posledním členem finálové sestavy byl nějaký kluk z ekonomky, která vedle gymnázia byla jedinou další střední školou ve městě. Kluci v ní tvořili sotva patnáctiprocentní menšinu. Za celých dvacet let historie memoriálu se stalo jen dvakrát nebo třikrát, že se někdo z nich dostal na bednu.

Začátek sprintu začal přesně tak, jak profesor očekával. Kluk z ekonomky katastrofálně zaspal na startu. Možná si myslel, že někdo vyběhl předčasně a start se bude opakovat anebo měl jen dlouhé vedení. Rázem se dostal do velké ztráty. Pak se však stalo něco, s čím profesor nepočítal. Vytáhlý mladík se dvacet metrů před cílem prodral přes supící klubko závodníků a s bezpečným náskokem vítězně protrhl cílovou pásku. Změřený čas nebyl nijak úchvatný, jen těsně pod dvanáct vteřin, ale kdyby se odpočítal čas, který na startu promarnil, dosáhl by velmi slušného výkonu. Profesora doposud dobrá nálada plná očekávání zvolna přecházela. Navíc zjistil, že se ten pro něho neznámý mladíček prezentoval i ve skoku dalekém. Na jedné straně bylo dobré, že bude mít Delon vyrovnaného soupeře a nebude tak muset bojovat jen sám se sebou, na druhé straně nechtěl ani pomyslet na variantu, že rekord memoriálu sice padne, ale sošku získá neznámý mladík, o kterém toho moc nevěděla ani jeho tělocvikářka z ekonomky, od které se narychlo snažil získat potřebné informace.

Delon ještě stále relaxoval v kabině fotbalistů. Ležel na dlouhé dřevěné lavici a protřepával si lýtkové svaly. Blížící se finále ho nechávalo v klidu. Cítil, že má dobrou formu. Více než na vítězství se těšil na chvíle, které pak budou následovat. Večer uspořádá mejdan, o kterém se bude ještě dlouho vyprávět. Na zítřek měl od třídního udělené volno, takže po probdělé noci bude moci vyspávat až do oběda.

„Radši se už běž rozcvičovat u doskočiště,“ vytrhl ho z poklidu profesor. Měl ustaraný obličej. Delon zívl a posadil se. „Šampión by si měl dávat na čas,“ snažil se zavtipkovat, ale profesor se nadále tvářil vážně.

„Budeš mít soupeře, chlapečku. Právě vyhrál stovku. Kdyby nezaspal na startu, odhadoval bych jeho čas tak na jedenáct pět.“

„To dávám v teplákách a teniskách...Kde ho splašili?“

„Přišel z vojenského gymnázia. Pět měsíců před maturitou, věřil bys tomu?.“

„Tak to musí být totální magor nebo sebevrah.“

Vyměnit školu pět měsíců před maturitou by si mohl dovolit leda tak Einstein a to kdo ví jestli. Pokud ho omrzela vojenská pakárna, mohl zběhnout z armády až bude mít maturitní vysvědčení v kapse, pomyslel si. Nečekaná komplikace předem vypracovaného scénáře, mu vháněla do krve potřebný adrenalin. Cítil náhlé napětí v břišním svalstvu. Pozitivní příznaky stresu, řekl by profesor.

V sektoru dálky se neznámý kluk z ekonomky zatím nerozcvičoval. Zdržel ho ceremoniál vyhlašování medailistů v běhu na sto metrů doprovázený jen vlažným potleskem diváků. To hrálo Delonovi jasně do karet. Než se jeho nejvážnější soupeř pořádně seznámí s rozběhovou dráhou, uzavře se celý sektor. On si zatím stačil ze zkrácené vzdálenosti vyzkoušet odrazovou fázi skoku s prudkým zvednutím kolena švihové nohy vzhůru. Měl opravdu skvělou formu. I ze zkráceného rozběhu a bez velkého úsilí skočil hodně daleko.

Profesor stál hned za železným zábradlím oddělujícím tribunu od sportoviště a sledoval rozcvičování svého svěřence. Zatím se ještě nikdy nestalo, že by nedokázal prodat to, co měl natrénováno. V závodech vždy podával lepší výkon, než v tréninku. Ani dnes tomu nebude jinak, o tom byl přesvědčen. Jedinou neznámou v rovnici tak byl jen ten klučina z ekonomky. Už znal i jeho poněkud komické příjmení. Kaňka. Na první pohled nepůsobil nijak nebezpečně. Byl sice zhruba stejně vysoký jako Delon, ale působil dojmem, jako kdyby si na svou výšku stále nedokázal zvyknout. S lehce zakulacenými zády působil poněkud submisivně. Profesor netrpělivě čekal až se konečně začne rozcvičovat. Moc času neměl. Navíc ho zdržel rozhodčí, který mu dlouho kontroloval tretry, zda-li nemají příliš dlouhé hřeby. Nakonec mu je s neskrývanou nevolí vrátil. Kluk si jen stihl odkrokovat délku rozběhu a zkusit jeden tréninkový pokus. Vůbec se mu nepodařilo trefit prkno. Jinak však byl jeho rozběh technicky dobrý. Šlapavý způsob běhu, stupňování rychlosti, která kulminovala v posledních pěti až šesti metrech, zkrácený poslední krok a hlava upřená dopředu a ne na odrazové prkno. To všechno dokazovalo, že techniku skoku má dobře zažitou, i když v posledních metrech přece jen neměl tak dynamické zrychlení jako robustnější Delon.

Hlavní rozhodčí dal červeným praporkem pokyn k uzavření doskočiště. Dva studenti prvního ročníku, které měl při ruce, začali širokými hráběmi uhlazovat písek. Aniž by proběhlo losování, rozhodčí přečetl pořadí závodníků, které určil podle vlastního uvážení. Hned jako první v pořadí měl skákat Kaňka a jako poslední Delon. Profesor si uvědomoval, že tohle není ani trochu fér, ale co je vlastně v dnešní době fér. Ostatně v zúženém finále se bude pořadí určovat podle dosaženého výkonu. Kaňka se svou donkichotsky vytáhlou postavou působil osaměle. Se sklopenou hlavou se připravoval ke svému prvnímu pokusu. Opět se netrefil do odrazu a celou délkou tretry brutálně rozšlápl několikacentimetrovou vrstvičku plastelíny přiléhající k okraji prkna a pouze přeběhl doskočiště. Zatím o nic nešlo, ale připravil se o šanci držet po dlouhé minuty průběžně první místo.

Kdyby byl profesor jeho trenérem, poradil by mu prodloužit délku rozběhu o půl kroku. I bez jeho nápovědy přesně tohle Kaňka učinil.

Delon stranou od ostatních soutěžících se snažil nevnímat průběh závodu. Přesto, když uslyšel výzvu rozhodčího, aby se ke skoku připravil Kaňka, pozvedl se na loktech a sledoval svého největšího soupeře. Měl poněkud zvláštní rozběh. Než se rozběhl, na okamžik zaklonil trup, jak to dělávají spíše výškaři, a pak už se jen s postupně gradující rychlostí přibližoval k odrazovému prknu. Při běhu vykopával nohy hodně nahoru, jako kdyby probíhal vysokou mokrou trávou a nechtěl se moc urousat. Když nakonec jen přeběhl doskočiště, pocítil Delon úlevu a zároveň i zklamání.

Delon byl rozhodnutý udeřit hned svým prvním skokem. Když konečně přišel na řadu, zvedl se lehounký větřík, který ho přátelsky hladil po zádech a malý bílý mráček na chvíli zastínil slunce, které doposud všem závodníkům nepříjemně svítilo do očí. Vnímal jen svůj dech, jak se to stává potápěčům ponořeným hluboko pod hladinou. Pak vyrazil a o pár vteřin později jeho tretra dopadla plnou váhou na odrazové prkno. Kráčel vzduchem jako by se na chvíli ocitl v beztížném stavu. Dřív než se jeho nohy vnořily do písku, věděl, že takhle daleko ještě nikdy předtím neskočil. Zaplněná tribuna jako na povel vypukla v hurónský jásot. „Šest metrů padesát devět centimetrů!“ ozvalo se z tlampače. Stadionem se rozlehly dva výstřely ze startovní pistole na znamení, že byl právě překonán rekord. Potlesk neměl konce a dozníval ještě ve chvíli, kdy se rozbíhal ke svému druhému pokusu Kaňka. Opět přešlápl. Tentokrát však skok nevypustil. Pokus se neměřil, ale šlo evidentně o šestimetrový skok.

Šest dvacet až šest třicet, odhadoval profesor. Takže kromě favorita máme i černého koně, v duchu sám pro sebe konstatoval. Nebo vlastně spíš černou kaňku, kdyby chtěl být sarkastický. Možná neměl Delon tak spěchat, když rozhodčímu nahlásil, že příští dva pokusy vynechává. Na to, že Kaňka opět přešlápne a bude diskvalifikován se rozhodně nedalo spoléhat. Určitě vsadí na jistotu a ryze tréninkovým skokem se bez problémů dostane mezi finálovou osmičku. Nejspíše se rovnou vyšvihne na druhé místo a bude zaděláno na pěkné drama.

Přesně tak, jak to profesor předpokládal, se i stalo. Až do druhé značky běžel Kaňka sotva na půl plynu, pak přidal, předposlední krok zkrátil a s velkým nedošlapem, kdy jen špičkou tretry dosáhl na prkno, v klasickém dálkařském závěsu doplachtil kousek za šestimetrovou hranicí. I přesto hlavní rozhodčí podmračeným pohledem bedlivě zkoumal , zda-li plastelína za prknem opravdu zůstala neporušená. „Šest metrů a jedenáct centimetrů,“ zahlásil student. „Nehrábl si rukou do písku?“ křikl rozhodčí na druhého ze studentů pověřeného označovat místo dopadu. „Ne, všechno je v pořádku.“

„Šest metrů deset,“ nadiktoval rozhodčí zapisovatelce, aniž by vysvětlil důvod korekce nahlášené délky skoku. Kaňka si jen rukou smetl písek z trenýrek a beze slova protestu přešel kolem stolku rozhodčího. Správně se měla v jeho prospěch ozvat především tělocvikářka z jeho školy, ale ta něco řešila na opačné straně stadionu a průběhu dálky nevěnovala pozornost. Ostatně o nic zásadního nešlo. Hlavní favorit vedl o půl metru a druhý v pořadí se očividně trápil s rozběhem.

Ke zlomu došlo ve čtvrté sérii, kdy se už pořadí určovalo podle dosaženého průběžného výsledku. Kaňka díky tomu získal delší čas na regeneraci, neboť nyní skákal až jako předposlední. Ani jeho čtvrtý pokus nebyl technicky dokonalý. Zatímco klasicky atleticky stavěný Delon připomínal svou razantní dynamičností prudce vymrštěnou dělovou kouli, Kaňka spíše vystřelený šíp. Víc než dynamika z něho vyzařovala lehkost a pružnost prchající gazely. S několikacentimetrovým nedošlapem vylétl vysoko nad doskočiště. Profesorovi se zdálo, že uplynula věčnost, než se konečně snesl s nohama nataženýma v téměř horizontální poloze k zemi. Byl to výborný skok. Šest metrů šedesát tři. Nový rekord memoriálu. Tribuna začala spontánně povzbuzovat Delona, který se také chystal ke svému čtvrtému pokusu. Opět se ideálně trefil do odrazu, ale jen vyrovnal svůj výkon z prvního pokusu. V další sérii se nezlepšil ani Kaňka, ale znovu skočil přes šest šedesát, čímž potvrdil své vedení. Mezitím se nahrnuli do sektoru dálky i pořadatelé, rozhodčí a jejich studentští pomocníci. Svůj fanklub sestávající ze studentek ekonomické školy, které už dozávodily, měl najednou i Kaňka.

Delon se připravoval ke svému předposlednímu pokusu. Uvědomoval si, stejně jako jeho profesor, že ten divný kluk, který nejspíše za měsíc vyletí od maturity, pokud k ní bude vůbec připuštěn, je lepší. Jak se celou dobu snažil vytěsnit všechno kolem, nyní do sebe naopak nasával energii , kterou mu dodával povzbuzující potlesk, který se spontánně přeměnil v rytmické skandování, jež pokračovalo i poté, co se rozběhl. Jak se blížil k odrazovému prknu, rytmus potlesku se zrychloval. Dostal se do zvláštního transu, díky němuž se v něm probudily síly, o jejichž existenci předtím neměl ani potuchy. Nadrilovaným kročným stylem doplachtil přes všechny profesorem narýsované hranice až k metě šesti metrů sedmdesáti centimetrů.

Profesorovi se sevřelo hrdlo. Věděl, že Delon, kterému šlo všechno, na co sáhl, se závodnímu sportu nebude chtít dále věnovat. Lámat rekordy na prázdných stadionech, kde jedinými diváky jsou zas jen závodníci, ho nelákalo. Dnes však překonal sám sebe a dal mu ten nejkrásnější dárek, jaký si jen mohl přát.

Po jeho fantastickém skoku následovala mezihra, kterou obstaral kompars zbylých finalistů. Profesor sledoval Kaňku, který se lehce rozcvičoval na posečeném trávníku vedle rozběžiště. Co se mu teď asi honí hlavou, uvažoval. Nic o jeho sportovní minulosti nevěděl. Možná má osobní rekord o pět nebo deset centimetrů lepší. Dnes však proti němu stojí skoro všechno a hlavně rozhodčí, který evidentně svou roli nezvládá.

Kaňka se rozhodl ve svém posledním pokusu všechno vsadit na jednu kartu. Prodloužil si rozběh až na trávník za rozběhovou dráhou. Od prkna ho nyní dělilo dobrých čtyřicet metrů. Příliš dlouhý rozběh má tu nevýhodu, že závodník zbytečně vyčerpá síly, které mu pak chybějí při odrazu. Kaňka však měl k poměru ke svému tělu delší nohy než Delon, což sice pro krátké sprinty bylo nevýhodou, ale nikoliv pro skok daleký. Tribuna ztichla až na hlouček holek z ekonomky, které teprve měsíc a půl před prázdninami zjistily, jakou vlastně mají na škole sportovní hvězdu. Nikdo skandovaně netleskal, ale ani se nikdo neodvážil narušit soustředění druhého z hrdinů memoriálu.

Přesně tak to muselo vypadat, když před dvaceti lety na starém školním hřišti skočil Alois Florian svůj legendární skok, kterým by se tehdy určitě zařadil do celorepublikových tabulek. Kaňka tentokrát trefil prkno s téměř milimetrovou přesností. Profesor stál přesně na úrovni odrazu a zřetelně viděl, že mezírka mezi tretrou a plastelínou byla jen centimetr. Zdálo se, jako kdyby si Kaňka na chvíli osedlal neviditelného vzdušného koně, který ho teď nesl na svém hřbetu. Když dopadl někde k značce sedmi metrů, celý stadion sborově vzdechl, jak se to stává ,když artista předvede na vysoké hrazdě riskantní salto. Kaňka, který celý závod působil, jako kdyby byl zabarikádovaný uvnitř svého těla, začal skákat radostí jako malý kluk. Z tribuny se ozval zprvu rozpačitý oceňující potlesk, který však vzápětí zesílil. Všichni netrpělivě hleděli na výsledkovou tabuli a proto zprvu nikdo nezaregistroval, že se zpožděním několika vteřin zvedl rozhodčí červený praporek. Ozval se ojedinělý pískot. Začali se přidávat další nespokojenci.

To se nemělo stát, uvědomil si profesor. Doposud za nejhorší variantu považoval, že dávný rekord memoriálu bude překonán, ale soška, která se každý rok vyjímala z vitríny v síni slávy jako nějaká svatá relikvie, aby mohla být vystavena na čestném místě před hlavní tribunou, bude pro gymnázium navždy ztracena. Teď se stalo něco ještě horšího. Křivda v přímém přenose za přítomnosti všech studentů gymnázia a nejen jich. Rozhodčí, nedávno penzionovaný profesor dějepisu a kronikář školy, který z profesorského sboru jako jediný pamatoval Aloise Floriana, sveřepě dále držel praporek nad hlavou. Ústa se mu podivně srolovala do tvaru kapří tlamičky shora lemované vějířem hlubokých vrásek. „Pokus je neplatný,“ hlasitě potvrdil svůj verdikt a přikázal svým pomocníkům, aby upravili doskočiště pro závěrečný pokus soutěže.

Na celém stadionu nebyl nikdo, kdo mohl jeho rozhodnutí zvrátit. Snad jen trenér teď již jistého vítěze Delona. On jediný mohl dát spravedlnosti zadost, ale pak by nejspíše musel změnit školu jak před ním z neznámých důvodů učinil bývalý student vojenského gymnázia Kaňka. Něco k zmírnění situace však udělat musel.

„Nechej ty hrábě na pokoji,“ přikázal studentovi, pro kterého byl větší autoritou než ve své zarputilosti zaseknutý učitel dějepisu.

„Nezasahujte do průběhu závodu!“zaprotestoval rozhodčí.

„Změřte ten skok,“ ignoroval profesor posledního přímého pamětníka chimérického Aloise Floriana. Ve jménu vyššího principu mravního, už jen pro sebe dokončil větu.

„Sedm metrů a pět centimetrů,“ zvolal nahlas druhý ze studentů tak, že to slyšela celá tribuna. „Sedm metrů a pět centimetrů!“ opakoval a vzápětí se ozval potlesk.

Kaňka se obrátil k tribuně a poprvé za celou dobu soutěže se usmál. Lehce se uklonil a pak pomalu odcházel ke své sportovní tašce, aby si vyzul tretry, které už nikdy nebude potřebovat.

Delon jako jistý vítěz sice svůj poslední pokus nevynechal, ale jen tak přeběhl pískoviště. Všechno nakonec dopadlo podle původního plánu.

Epilog

Na podstavci sošky atleta bylo vyryto na věčné časy jméno vítěze, kterého však všichni znali jen pod přezdívkou Delon.

Rekord memoriálu byl od té doby několikrát překonán, ale hranici sedmi metrů se doposud nikomu dosáhnout nepodařilo.

Při příležitosti sto dvaceti let trvání gymnázia se soška stala součástí výstavy dokumentující dlouhou historii školy. Někdo na sklo vitrínky fixkou připsal číslici 705. Málokdo však věděl, co to číslo vlastně znamená a jaký má smysl.