Jé, jé, jé, kdepak ty fajn holky jsou ?

Samozřejmě, že fajn holky nevymřely, ale mají úplně jiný rok výroby a jsou jiné sériové řady.Už to nejsou naše fajn holky.  

Po dlouhé době dávali onehdy v rádiu písničku Holky z naší školky, která před desítkami let bourala všechny české hitparády a stala se nejprodávanějším singlem bývalého Československa, ale rozjuchaní Kotvald s Hložkem mne nechali totálně chladným. Přitom jsem nostalgik téměř té nejvyšší třetí kategorie. Jednotlivé kategorie se poznají podle toho, jakými frázemi jste oslovováni. V první kategorii převládá společenská fráze, „jak se máš “, ve druhé kategorii „ a zdraví zatím slouží“ a ve třetí „ jé, ty ještě žiješ?“ Nalézám se zhruba na půl cesty mezi „a zdraví zatím slouží“ a „ty ještě žiješ“. Mne by už fakt dokázala rozbrečet i černobílá fotka našeho maturitního tabla, ale tenhle mega hit rozhodně ne. Když teď tak přemýšlím, proč, neodpovídá se mi snadno. Samotné téma, kde všechny ty nádherné holky dnes jsou, je přímo těhotné melancholií a nostalgií a to všechno umocněno na druhou nebo klidně i na třetí. Jenže je tu hned několik ale.

- Především si nedokáži představit, jak v „rytmu diska : z dálky, zblízka i v náručí,“ nostalgicky vzpomínám na holky z mateřinky, které, alespoň podle interpretů největšího československého hitu, byly beztak nejhezčí. Když se to tak vezme, tak to vlastně ani není úplně normální. Ty pedofilní konotace mě napadají až dnes, ale v podvědomí na mě musely negativně působit už tenkrát.

- Možná mě ovlivňovalo i to, že tuhle písničku masově zpívaly všechny děti v mateřských školkách včetně mé dcery. Žádné halí, belí, koně v zelí a skákal pes přes oves, ale „ v sexy tričku postavičku měly HAM, HAM“ načež následovala pasáž, která pro maličké zpěváčky, kteří teprve před měsícem přestali nosit plenkové kalhoty, byla těžko vyslovitelná a hlavně pochopitelná : „príma štace, inspirace k maturám.“

- Na Holky z naší školky se nedal tančit ani ploužák, ani rocková divočina. Nezbývalo nic jiného, než na tanečním parketu tzv. šlapat zelí, samozřejmě bezkontaktně. Při tomhle tanci se tudíž nemohlo dít nic, na co by se po třiceti letech mohlo nostalgicky vzpomínat.

-Králové diskoték Hložek a Kotvald byli tenkrát hodně mladí na to, aby se nostalgicky ptali, kdepak ty všechny fajn holky jsou. Přece kdyby se snažili, tak by je všechny našli v plné kráse a třeba i v sexy tričku.

A o tom to právě je. Nostalgie nastoupí až ve chvíli, když se ty mladé a krásné fajn holky stanou už jen vzpomínkou. Samozřejmě, že fajn holky nevymřely, ale už mají úplně jiný rok výroby a jsou jiné sériové řady. Vypadají v podstatě stejně,/ biologické parametry určené zákonem přirozeného výběru se nezměnily/, ale zároveň i jinak. Řekl bych to tak, každá generace má svůj ideální model fajn holky, který zrovna letěl a ten, když zmizí v nenávratnu, se už nikdy zpět nevrátí.

Když jsem byl ještě dítě, převládal model s vysoko natupírovanými vlasy do takového turbanu. Typickou představitelkou tohoto modelu by mohla být hlavní hrdinka slavného českého muzikálu Starci na chmelu anebo Věra Čáslavská v době kdy excelovala na olympiádě v Tokiu. Tento typ fajn holky mne ještě minul, neboť hormony mě ještě zanechávaly v relativním klidu.

Fajn holka mé generace vypadala jinak. Na jejím vzhledu se samozřejmě také podílela atmosféra tehdejší doby a ta byla dost revoluční. Nastoupila sexuální revoluce, kterou definitivně ukončil až AIDS, začaly řádit květinové děti a rockové kapely se nechávaly inspirovat zážitky vyvolanými požitím LSD. Holky nosily stále kratší minisukně a když už se více zkracovat nedaly, tak přestaly nosit podprsenky. Pokud existoval ráj, tak to byl kozí ráj .Fajn holky mé generace měly dlouhé vlasy, kterým, stejně jako svým ňadrům, dopřávaly volnost a svobodu. Rty si nijak zvlášť nemalovaly, ale oči ano a jak! Nejspíše se inspirovaly Kleopatrou. Kůži mívaly alabastrovou bez tetováží a piercingu a nenosily džíny s rozkrokem na úrovni kolen .Jo a vzadu jim nebyl vidět „žlab“. Jen Bůh ví, jak hodně se mi líbily.

Na jednu takovou vzpomínám. Bylo to na jakémsi kolejním večírku. Příkrov normalizace zdaleka nebyl tak vzduchotěsný, jak se na první pohled zdálo. Hrálo se ledacos dobrého, i když ne zrovna v rozhlase. Někdo pustil Aquarius z muzikálu Hair. Po pravdě, ani na tu skladbu se příliš dobře tančit nedalo, ale dodnes vidím tu holku v džínách jak se vlnila v rytmu té nádherné písně přesně vyjadřující atmosféru doby, která v reálu už sice skončila, ale v našich studentských hlavách nikoliv. Vůbec jsem ji neznal a nikdy předtím a ani potom ji už neviděl. Připadala mi doslova jako etalon dívčí krásy. Možná, že zas až tak dokonale krásná nebyla a jen dokázala pohybem svého těla vyjádřit hudbu, na kterou tančila. Tuším, že odešla dříve, než se kolejní mejdan pořádně rozjel. Občas mne napadne, zdali ještě žije a jestli ji zdraví zatím slouží. Kdepak ta fajn holka je? Jé, jé, jé.