Případ příliš hříšného seniora

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát. První díl je zde, druhý díl zde

Okresní ředitelství policie dlouhé desítky let sídlilo v hlavní budově bývalého arcibiskupského zámku. V době, kdy se zde vyřizovaly občanské průkazy, víza a řidičáky, pohybovalo se po dlouhých chodbách více civilistů než policajtů a hlavním vchodem se dalo zcela volně vplout do nitra úřadu. Nyní však každý příchozí byl hned na vrátnici lustrován. Uniformovaný příslušník policie pověřený dozorčí službou rozhodně neměl v popisu práce přívětivě se usmívat a nabízet slevové kupóny a výhodné aplikace. Jeho úkolem bylo u každého návštěvníka navodit atmosféru, že od okamžiku, kdy se ozve bzučák od vstupních dveří, končí veškerá legrace.

„Předložte občanský průkaz,“ s naučenou strohostí vyzval službu konající příslušník ženu asi kolem třiceti let a vzápětí očividně vypadl z role policejního svatého Petra. Jeho pohled mu nepředpisově sklouzl o dva decimetry níže, než byl její obličej.

„Máte předvolání?“

Zakroutila jen hlavou. Mladý policista při sebevětší snaze se nedokázal vrátit do původního policejně úředního módu. Najednou v sobě pocítil potřebu dělat přesně to, co stálo na každém policejním autě. -Pomáhat a chránit-.

„Co byste potřebovala. Jdete za někým?“

„Chtěla bych mluvit s kapitánem Minaříkem.“

„Jste u něho ohlášena?“

„Ne, nejsem.“

„Tak počkejte, zkusím mu zavolat.“ Hovor byl velmi krátký. Policista z předloženého občanského průkazu nadiktoval do sluchátka její jméno.“

„Přijme vás. Projděte ještě prosím bezpečnostním rámem,“ řekl a přitom marně přemýšlel, co by dělal, kdyby detektor zapípal. Oceňujícím pohledem sledoval její plavnou chůzi, v níž přitom nebyl ani náznak koketerie. Rád by ji doprovodil, ale nemohl opustit své stanoviště.

„Napravo je výtah. Je to hned v prvním patře. Nemůžete zabloudit.“

Do oddělení obecné kriminality vedly dveře, které v celé šíři přepažovaly původní zámeckou chodbu. Poté, kdy na vyzvání řekla do reproduktorku své jméno a za kým jde, se dveře elektronicky otevřely a jakmile vešla, opět za ní zaklapl zámek. Cítila, jak ji srdce pod tenkým svetříkem zapnutým do posledního knoflíku, splašeně tlouklo. Kolik dveří oddělující ji od vnějšího světa, se za ní ještě zavře? Chodba , nyní již jako vnitřní součást oddělení, pokračovala dál. Ten, který se na přechodnou dobu stane pánem jejího času, už na ni čekal. Byl sice v civilu, ale tušila, že to u policie znamená spíše privilegium.

„Už skoro týden vás vyhlížím. Pojďte dál.“

Kancelář šéfa oddělení se od ostatních odlišovala jen v tom, že ji měl celou jen pro sebe. Kromě počítače, který se měnil co tři roky, zůstávalo vše ostatní při starém.

„Udělejte si pohodlí“, ukázal ji na křesílko u malého konferenčního stolku, který zdobila vázička s jakousi umělou květinou.

„Dáte si kávu?“ Zavrtěla hlavou. „Děkuji, už jsem měla.“

„To jste udělala dobře. Mohl bych vám nabídnout jen práškovou směs z automatu. Něco jiného?“

Jeho snaha o džentlmenství ji jen znervózňovala. Měl krátce střiženého ježka hustého jako golfový trávník, ale šedobílé barvy jako podzimní srst polární lišky. Víc než policajta připomínal hokejistu, který před dvaceti lety ukončil svou sportovní kariéru, ale ještě rekreačně sportuje. Přesně takhle jim ho popsala vedoucí, když si je všechny svolala do své kanceláře.

„Proč jste předem nedala vědět?“ zeptal se s nepatrným úsměvem na rtech. Na rozdíl od mladého policisty u hlavního vchodu mířil svým bedlivým pohledem přímo do jejích šedomodrých očí.

„Nevím. Vlastně jsem vůbec nechtěla přijít, ale pak jsem si uvědomila, že když nepřijdu já, přijdete vy. Vím, že jste si od naší vedoucí vzal rozpis služeb. Z něho lehce poznáte, která z nás má jaké staroušky.“

„.Ano, uvažujete správně. Ví někdo z práce, že se mnou chcete mluvit?“

„Nikdo nic neví. Všichni se usnesli na tom, že je to všechno blbost. Nikdo z našich staroušků nepřipadá v úvahu.“

„My dva ale víme, že to blbost není.“

Po její oválné tváři s lehounce vystouplými lícními kostmi se rozlila červeň.

„Ne, není,“ řekla tiše.

Kapitán chvíli přemýšlel, jak pokračovat dál. Kdyby si ještě přes své plavé vlasy přehodila šál, mohla by na pašijových hrách být za zidealizovanou Pannu Marii s neposkvrněným srdcem na hrudi. Ale jaké hrudi. Kapitán odhadoval klasické dvojky, i když se její prsa zvedající pečlivě zapnutý svetřík zdála opticky aspoň o číslo větší jak to už u štíhlých žen bývá. Bylo přitom na první pohled zřejmé, že rozhodně neměla v úmyslu na něho zkoušet typické ženské zbraně. S nenalíčeným obličejem a nevýrazným oblečením zakrývajícím všechno, co jen jde, budila spíše dojem, že se chystá na opravnou zkoušku z katechismu.

Docela si dovedl představit, že její fyzická přítomnost musela u čipernějších seniorů působit ďábelsky rafinovaná muka. To, že občas některý dědeček neodolal, bylo nasnadě. Jinak však krásná Marie s cudně sklopenýma očima ke koberci, který už roky volal po své výměně, rozhodně nevypadala na porcelánově křehkou oběť. Ještě než se posadila, měl možnost odhadnout, že byla vysoká přes metr sedmdesát a když by si vzala vysoké podpatky, měřila by zhruba stejně jako on nebo i o pohlavek více. Bez větších problémů by se dokázala ubránit.

„Všiml jsem si, že jste dvakrát použila označení staroušek. Platí to i pro Josefa Obdržálka?“

Zrudla ještě více. „Necítím v sobě zlobu. Sama od sebe bych nikdy za vámi nepřišla.“

„Mám rozumět tomu tak, že umíte trpět?“

Zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Ne. Umím se jen obětovat a to není totéž.“

Kapitán si uvědomil, že rozhovor začíná sklouzávat do území, které je vyhrazeno spíše psychologovi.  Rozhodl se, že dozrál čas definitivně rozmotat uzel.

„Teď vám přečtu, co na sebe prozradil váš klient, i když zatajil vaše jméno.“ Kapitán vytáhl z úřední složky hustě popsaný list trestního oznámení a začal pomalu číst, jako kdyby text diktoval nepříliš zručné zapisovatelce.

Když dočetl, zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly.

„Stalo se to takto? Nebo to bylo úplně jinak?“ Předpokládal, že řekne, že to bylo úplně jinak, neboť kdyby ne, dostala by logika pořádně na frak.

„Bylo to tak,“ řekla tiše, ale rozhodně.

Pokračování příště