Už před delší dobou jsem se zařekl, že se budu vyhýbat kontroverzním tématům, které momentálně zvedají vášně, aniž by se v konečném důsledku cokoliv změnilo na zmrtvělé názorové hladině, kterou by nepromísil ani vhozený dělbuch.
Jenže teď se mi chce křičet. Ne analyzovat, uvažovat o míru v duši a meditovat o rozličných úhlech pohledu, jejichž množství násobně překračuje počet dosud uznaných pohlaví.
Při sobotním raketovém odstřelování Černihivu zahynula šestiletá holčička Sofie, která po prázdninách měla nastoupit do první třídy. Prý šlo o jejími rodiči vymodlené dítě. A teď ty úhly pohledu :
Ano, to se už ve všech válečných konfliktech stává, že umírají děti a válka mezi Ruskem a Ukrajinou v tomhle ohledu není výjimkou.
Ano, není divu, že těchto nešťastných případů se propagandisticky využívá za účelem ovlivňování názorové hladiny hlavně té mezinárodní.
Ano, jakékoliv tendence k dovozování kolektivní viny, jsou ve své podstatě nespravedlivé a takové incidenty nic nevypovídají o občanech země, která momentálně vede na okupovaném území válku. Když se válka neodehrává na hraniční čáře, zákonitě se vede na okupovaném území.
Ano, vždycky se najde nějaký magor, který na sociální síti ,například na ruském telegramovém kanále pod fotkou s pietním místem, kde holčička zahynula, připíše větu : Prodej dětské obuvi. Nikdy nenošené.“
Co však nepřekousnu je šedesát čtyři tisíc smějících se smajlíků pod „vtípkem“ v porovnání s pouhou tisícovkou negativní reakcí. Možná je pravda, že ruská duše je široká, ale je-li tomu tak, marně hledám mír alespoň v mé vlastní znepokojené duši.
