Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Už delší dobu mezi smrtelné hříchy patří uvést někoho do stavu diskomfortu. Naposledy bouchly saze výtvarníkovi a pedagogovi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Jiřímu Černickému. Podobně jako Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích oznámil, že už to nebude dělat, že už nebude učit, protože už tady / VŠUP/ totiž není rád. Jako typický představitel BOOMera / tak se označují ti, kteří se narodili mezi lety 1946 až 1965 / nepřekousl oprávněné výtky svých žáků, že se nechal unést rádoby vtipným popisem vnad Willendorfské Venuše, až příliš příkře odmítl nápad znárodnit soukromé umělecké sbírky a kritickou reflexí předložených studentských prací uvedl své žáky do non komfortního stavu.
Podle současných měřítek existuje seznam už tolika slov, která sice jsou spisovná, ale potenciálně zraňující, že pokud se jim mám vyhnout, pozbývám schopnost srozumitelné komunikace. Říci cokoliv ne zrovna pozitivního / rozuměj negativního / je složitější, než vytáhnout ježka z klece. Ovšem i nekorektně formulovaná pochvala může uvést oslovenou – osloveného do těžkého stavu diskomfortu. Třeba říci - jsi anticky krásná - může být vyloženo buď jako projev sexismu nebo naopak jako urážlivé připomenutí vyššího věku dotyčné, neboť antická rovná se starověká. Vtipkovat už vlastně ani není možné. Felix Holzmann by si v dnešní době ani neškrtl. Dělat si šprťouchlata z alternativně bystrých / rozuměj přitroublých / spoluobčanů je cynismus převlečený za humor. I Marek Eben, donedávna považovaný za vzorového něžného slušňáka, je v poslední době stále častěji kritizován za své neurvalé vtipkování, které by se spíše hodilo někde do přístavní krčmy a ne na slavnostní zahájení karlovarského filmového festivalu. V rádoby laskavém duchu požádal přítomné dámy, že pokud se budou na toaletách tvořit fronty, mohou směle vyrazit na ty pánské, neboť dnes má právo kdokoliv se cítit jako muž a nikdo proti tomu nemůže nic namítat. Tím ovšem uvedl do stavu diskomfortu přinejmenším přítomnou švédskou filmovou hvězdu Alici Vikander, která ten večer uváděla film Královský gambit, jehož tématem jsou dějiny ovládané muži.
Abych se však ještě vrátil k učitelům, kteří už to nebudou dělat, protože už ve škole nejsou rádi. Inu jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Podle mého však i mladý pes, aby obstál, musí mít, když zůstanu u psů, inteligenci jako border kolie a zručnost jako cirkusový pudl. Už třeba způsob, jak se označují hrubky v pravopisných diktátech. Ostře červená barva připomínající krev už sama o sobě působí zneklidňujícím dojmem. Když je hrubek více, mění se stránka s napsaným diktátem doslova v tratoliště jako v nějakém béčkovém hororu. Řešením by snad mohlo být opravovat chyby neviditelným inkoustem, který by se zviditelnil až po osvícení speciální lampou. Bylo by pak na studentovi samotném zda chce nebo nechce zvědět, z jakých důvodů dostal zase pětku. A jsme u toho. Známkování samo o sobě je stresující. Označit bližního svého jako nedostatečného je, nebo brzy bude, považováno za zavrženíhodné. Nejhorší stupeň ohodnocení by měl končit u čtverky nebo ještě lépe u trojky. Všichni přece mají mít právo být alespoň dobří. Proč by ale ten, který je dobrý, neměl nárok na pochvalu? Vždyť pochvala se stane jediným povoleným prostředkem výchovy. Z toho důvodu je tedy nelogické, aby dobrý nemohl být zároveň chvalitebným. Pak ovšem vznikne problém, co s těmi několika výbornými v moři dobrých chvalitebných. Taková situace musí časem u výborných vyvolávat nezdravý pocit výlučnosti spojený s pocitem osamělosti. Psychologové tento stav nazývají syndromem Robinsona Crusoe, ale i chvalitebně dobří se mohou cítit diskomfortně a propadat malomyslnosti. Student je ve své podstatě velmi křehký tvor. Škola by se pro něj měla stát jakýmsi ochranným skleníkem se stálou teplotou, která by se neměnila ani v případě pokračujícího globálního oteplování.
Abych řekl pravdu, sám se divím, jak jsem vůbec mohl bez trvalé úhony přežít svá školní a studentská léta. I když jsem se učil relativně dobře, většinou jsem se nalézal v trvalém diskomfortu. Ten byl přerušován jen krátkými záblesky radosti, když učitelka vyslyšela naše varování napsané na tabuli -Ten, kdo zkouší na Vánoce, nemá štěstí v novém roce – nebo když se jelo na školní výlet. Tělesné tresty sice byly zakázány, ale neuvědomělými rodiči tolerovány ne-li rovnou vyžadovány. Už tehdy ovšem panovala genderová nespravedlnost, byť obrácena naruby. Pohlavky schytávali výhradně kluci, holčičky byly ve vatě. Pokud se našel kluk, který získal holčičí privilegium a byl ušetřen pohlavků a tzv. ořechů / protisměrné přejetí zatnutým ukazováčkem přes vlasovou pokrývku na temeni / , většinou trpěl v chlapeckém kolektivu pocitem vyloučenosti. Z dnešního pohledu připomínalo tehdejší základní školství vojenský přijímač pro budoucí paragány. Podle vyprávění našich rodičů a prarodičů to však ještě byla procházka růžovým sadem. Nejpodivuhodnější na jejich vzpomínkách bylo, že největší világoš hrozil na hodině katechismu. Pokud někdo nedokázal vyjmenovat deset přikázání, dostal napráskáno rákoskou. Škoda, že tehdy ještě neexistovalo jedenácté přikázání : Neuveď do diskomfortu bližního svého.
