Za mých mladých let bychom plošné uzavření pánských holičství bouřlivě oslavovali.

Po mnoha dnech se asi znovu po celé republice otevřou dámská a pánská kadeřnictví. Mnozí na to až zoufale čekají. Já však patřím ke generaci, která se pánskému holičství vyhýbala velikým obloukem.

Vzpomínky na mé první stříhání mám jen mlhavé, ale i tak mi z paměti nevymizela až rituální atmosféra, která v oficíně plné dospělých vážených pánů panovala, když se z vysoké sedačky snášely na podlahu chomáčky mých dětských kadeří. Řvát na plné kolo jsem však začal až ve chvíli, když jsem viděl, jak pánovi sedícímu v sousedním křesle začala téci temně rudá krev z brady poté, když břitva zajela do jeho kůže více, než-li měla a pan holič se ji marně snažil zastavit tyčinkou z kamence.

Tehdejší typická maloměstská pánská holičství byla něco úplně jiného než dnes módní barber shopy, které všude začínají růst jako houby po dešti. Nabízejí náročným metrosexuálům a hipsterům prvorepublikovou atmosféru ,ale ve skutečnosti jde v jádru o divadelní představení, za které je třeba si připlatit. Autentické holičství, kam mne můj otec přivedl k prvnímu ostříhání „na kluka“, bylo místo, kde byla žena stejně nežádoucí, jako ve fotbalové šatně po vyhraném mistráku.  Občas se nějaká holička našla, ale musel to být typ lidově zvaný baba -chlap. Pro kypré lazebnice s vosím pasem a velkým dekoltem, na které lákají movité zákazníky některé velkoměstské barber shopy, nebylo v holičství malého moravského městečka na přelomu padesátých až šedesátých let místo. Už proto, že v holičství, zvláště v sobotu, se v oficíně vedly řeči, které nebyly určeny dychtivému ženskému uchu. Šlo o ryze pánské záležitosti. Ani všudypřítomná vůně Pitralonu nic neubírala na lehce tísnivé patriarchální atmosféře. Tehdejší pánský holič věru neměl nic společného s blazeovaným kadeřníkem. Jeho holičská výbava se moc nelišila od výbavy malé chirurgické ambulance. V studeném bílém světle zářivek se zlověstně leskly sady břitev ostrých jako samurajský meč, vedle v řadě jako husaři s chocholem stály husté holičské štětky zvané jezevčice a na stěně visely obtahovací řemeny z hovězí kůže sloužící k broušení břitev. Vždy, když holič přikročil k holení břitvou, hovor v provozovně se ztišil, jako když v cirkuse za víření bubnů se artista chystá k saltu mortale. Dovolit jinému, aby přiložil dokonale nabroušené ocelové ostří na submisivně nastavený krk, je nejvyšším aktem důvěry a odvahy zároveň. Sledovat tehdejší holení opravdu bylo adrenalinovým zážitkem. Nic pro ženský.

Nebylo kam spěchat. Holič nejprve štětkou rozšlehal v holící misce mýdlo Barbus a připravil si ,obdobně jako chirurg, své propriety - klínovou břitvu na tvrdé vousy a dutou na jemné doholení.  Ještě předtím obě připravené břitvy důkladně obtáhl pomocí řemenu z hověziny, napřed na jeho chlupaté a posléze hladké straně. Jejich ostrost pak vyzkoušel na vlasu. Vlas se musel při pouhém dotyku s ostřím přetnout na dvě poloviny. Pak následovalo obřadné napaření zákazníkovy kůže. Holič ve vařící vodě namočil na několikrát složený ručník. Jakmile teplota ručníku klesla pod hranici snesitelnosti, přiložil horký ručník zákazníkovi pod bradu, omotal kolem hlavy a na temeni založil tak, aby ručník na obličeji sám držel. Po třech minutách napařování přišly na řadu mýdlo a štětka. Teprve pak byla kůže připravená k zákroku. Zvláště oholení pod bradou a krku bylo velmi náročné na pozornost a přesnost.  Holič musel v případě poněkud nervóznějšího zákazníka vzít to úvahy jeho vystrašeně tepající krční žílu, což komplikovalo dokonalé oholení. I tak se nikdy zcela nedalo vyloučit zranění. Proto v žádné oficíně nesměly chybět prostředky na zastavení krvácení. Bylo jen otázkou, kdy se časem i já stanu oním "dalším pánem na holení", ale než mi začaly pořádně růst vousy, přišla doba hippies.

Dlouhé vlasy se staly symbolem generačního konfliktu starého a zkostnatělého s mladým a revoltujícím. Holičské nůžky najednou představovaly minulost, se kterou jsme nechtěli mít nic společného. „Máničkou“ jsem sice nikdy nebyl, ale uši a krk jsem zakryté vlasy měl. Být v tehdejších dobách květinových dětí  vystříhaný strojkem vzadu do ztracena a s výbrusem  na bocích nešlo, aniž bych nebudil podezření, že jsem se právě vrátil z kriminálu nebo polepšovny s přísným režimem. Do spárů klasického holiče v té nejdrsnější podobě jsem se dostal až na vojně. Tehdy jsme se všichni zoufale snažili vojenského holiče uplácet, aby strojkem nezajížděl až tak razantně. Stejně to nepomohlo, každý nakonec skončil s účesem na Hurvínka tedy kolem dokola vyholený prakticky až na kůži a se směšnou chocholkou nahoře. Nikdy bych nevěřil, že o pár desítek let později právě takový účes bude naprosto in. Některé pánské účesy podle vzoru současných fotbalových celebrit jsou téměř stejně složité jako ty dámské. Všechno je jinak. My jsme však tenkrát na kazeťácích poslouchali melodie muzikálu Hair a snili o tom, že všechna pánská holičství zůstanou od zítřka zavřená.