Kdysi dávno, když dávali v kinech filmovou pohádku Šíleně smutná princezna, byla pro mě puberťáka Helena Vondráčková nedostižným plavovlasým idolem sedícím tu u břehu řeky, kde ční červený kamení, tu v lehce průsvitné košilce chytajícím na pasece motýlka. Bylo to všechno v době, kdy ji bylo tak něco přes dvacet, před pár lety vyhrála Zlatého slavíka, všichni po ní šíleli a ona měla svůj zenit před sebou.
Už dávno nejsem puberťák, který si každý večer vymačkává uhry před zrcadlem a sní o šíleně smutné princezně. Na druhé straně už ani Helena Vondráčková není pro většinu mladé generace, která je ochotna utratit za koncerty hvězd a superhvězd nejvíce peněz, etalon půvabu a božské nedostupnosti. Změna je život. Třeba Petr Spálený smysl svého songu na pocitech zvolna stárnoucího barda dokonce postavil. „Dnes nejsem to, co jsem býval, zpívám jinak, než jsem zpíval a divné sny mi náhle ruší spaní.“ Občas si některé songy „pozdního“ stárnoucího Petra Spáleného, kterého už strejda neplácá po ramenou, s chutí poslechnu a je mi při tom fajn. Nedovedu si představit, že by ho z jeho stoického klidu vykolejilo konstatování, že už je za svým zenitem a už vůbec si nedovedu představit, že by se kvůli tomu soudil. Ani sportovně geniálního Jaroslava Jágra by nesrazilo na ledovou plochu, že už není to, co ještě před lety býval. Ostatně sám říká, že na hokej v NHL je přece jen trochu starý. Brzy mu bude padesát.
Jak roky plynou ,jsem ve svých přáních, co chci, stále skromnější a co nechci, stále vybíravější. Už dávno bláhově nesním o plavovlasé princezně. Ke štěstí mi stačí, že mám přes plot souseda, který není hádavý a nehrozí od něj, že mě dá za strom, který jsem ani nesázel, k soudu, protože mu vrhá stín na záhon kedluben, které pak uzrají o tři dny později, než by měly.
Nekonečný seriál soudních sporů Heleny Vondráčkové nesleduji. Varovně jsem zastříhal ušima až teď, když jsem si přečetl, že se soudí kvůli výroku, že je jako zpěvačka za zenitem a proto žádá omluvu. Videozáznam připojený k článku potvrzuje jeho pravdivost. I umanutý člověk má právo na spravedlivý soud, říkám si. Každý má právo si myslet, že i v sedmdesáti dvou letech ještě není za zenitem. Iluze nepatří jen k pubertálnímu mládí, ale i k seniorství. Dokonce mohu připustit i to, že ani v tomhle věku nemusí jít o iluzi, ale o skutečnost. Jsou známy případy umělců, kteří svá nejlepší díla stvořili právě v tomhle věku. Leoš Janáček budiž takovým příkladem. Na druhé straně konstatování obecně uznávané zkušenosti, že po sedmdesátce už má člověk svůj vrchol za sebou, není ani skandální a ani urážlivý. Kdybych byl hnidopich, mohl bych namítnout, že přece jen jde o hodnotící soud, který nemusí být úplně spravedlivý. Tedy, že nejde o konstatování nezpochybnitelných faktů, ale o komentář. Pak se ale dostaneme skoro až do absurdní situace. Popis strohé informace prosté jakéhokoliv hodnocení by zněl takto : "Za hvězdu Českého plesu byla avizována dvaasedmdesátiletá seniorka Helena Vondráčková." Nezní to ani příjemně a ani spravedlivě. Já bych si vybral tu variantu "za zenitem".