Slzy inženýra Duška.

10. 02. 2019 19:00:57
Máte-li smutek na duši, nechoďte na koncert vážné hudby - zvláště když dávají od Čajkovského šestou symfonii. To platí i pro strojní inženýry.

Tvořili spolu na abonentních koncertech nerozlučnou dvojici. O přestávkách se procházeli ve foyeru a živě diskutovali nad otevřeným programem. Oba hudbu milovali, ale každý zcela rozdílným způsobem. Ona hudbu vnímala velmi intenzivně. Dojímala ji. Často ještě dole u šatny se ji leskly oči. Jeho naopak hudba přitahovala svým přesně a logicky propracovaným řádem, tím jak jednotlivé nástrojové party tvořily dokonalou polyfonii. Znal zpaměti všechny nejobtížnější pasáže skladeb zařazených do programu koncertu. Už dopředu si je přehrával v podání nejpřednějších světových sólistů. Při samotném představení je tak mohl srovnávat s bezprostředním výkonem v koncertním sále. Neuniklo mu sebemenší zaváhání, byl stejně pozorný jako sportovní rozhodčí posuzující umělecký dojem krasobruslařského vystoupení. Ostatní členy Klubu přátel hudby udivoval svými až encyklopedickými znalostmi a fundovaností skvělého hudebního kritika. Rozrušit ho však hudba v podstatě nedokázala. Jako strojní inženýr považoval dojetí jako jistý projev nižší úrovně hudební vzdělanosti. Jinak přece vnímá bouři službu konající meteorolog a jinak laik. Jen ten druhý si může dovolit luxus ustrnout ve vytržení nad mohutnými silami běsnícími mu nad hlavou. Proto, i když oba společně sdíleli hudební zážitek, cítil, jak mu unikala někam do jiné dimenze, kam on sám neměl přístup. Přepadala ho pak racionálně těžko vysvětlitelná tíseň. Vždyť přece seděla celou dobu vedle něho v nejtěsnější blízkosti. Když však po skončení koncertu přicházeli k přistavenému klubovému autobusu, cítil se naopak ve svém střízlivém nadhledu příjemně silný. Uvědomoval si její přirozenou ženskou zranitelnost vyžadující jeho pevnou mužskou oporu. Vlastně by ani nechtěl, aby byla stejná jako on. Křehkost jí slušela. Byla zdaleka nejkrásnější z žen, které kdy měl. Štíhlá, vysoká s trochu protáhlým oduševnělým obličejem. Dlouhé plavé vlasy mívávala často vyčesané nahoru. Nikdy se nemohl dost vynadívat na její nádhernou labutí šíji. V té chvíli litoval, že mu vždycky šly lépe kvadratické rovnice než-li čtyřverší. Co vlastně měli společného, ptal se sám sebe. Starší členky Klubu měly jasno. Protiklady se přece vždycky přitahují. Přály mu brzkou svatbu, ke které se očividně schylovalo.

Když si však našla nové zaměstnání, stále častěji se stávalo, že křeslo vedle něho zůstávalo prázdné. Změnil se i on. O přestávkách zůstával sedět v hledišti a jen bezmyšlenkovitě listoval programem. Nakonec všechny překvapil, když ze dne na den složil předsednickou funkci a zrušil své členství v Klubu. Stalo se tak krátce po posledním koncertu, jehož se ještě zúčastnil.

Tehdy asi hodinu před odjezdem divadelního autobusu si oproti svému zvyku sedl do kavárny na deci červeného, když ji spatřil. Co tu dělá? Vždyť ještě dopoledne si telefonovali. Říkala, že je nemocná a zůstane raději doma v posteli. Seděla o pár stolů dále otočená zády k němu. V tlumeném načervenalém osvětlení připomínal odlesk její tváře odrážející se v zrcadle na stěně holandskou olejomalbu. Oči ji zářily způsobem, který u ní nikdy předtím neviděl. Její podlouhlou ruku, jaké mívají klavírní virtuózky, držel v obrovitých dlaních sportovně nakrátko ostříhaný muž. Najednou se cítil ve svém černém obleku s motýlkem nepatřičně jako funebrák. Rychle zaplatil a nepozorovaně se vytratil ven.

Až když seděl v autobuse, došlo mu, že už si nedokáže sednout do předplaceného křesílka a divadelním kukátkem sledovat operní scény plné lásky a nenávisti. Hru o životě zaměnil za život sám a ten mu právě protékal mezi prsty. S puntičkářskou pečlivostí vypreparovával z hudebních skladeb jednotlivé motivy a motivky a pak je opět skládal zpět na původní místo. Jako nějaký soudní patolog..

„Pane inženýre, chcete nám k dnešnímu programu koncertu něco říci? Pane inženýre!“

Trhl rameny. „Prosím?“

„Jestli nám, jak to vždycky děláte, něco řeknete k té Čajkovského šesté symfonii.“

Tentokrát , k údivu všech, zavrtěl odmítavě hlavou. „Není mi dobře, omlouvám se.“

Co by vlastně měl říci? To, že symfonie má pro romantický opus poněkud netradiční elegický konec bez hlučného finále? To, že vyjadřuje věčný boj života a smrti? Může upozornit na melancholické až truchlivé adagio v první větě střídané pro Čajkovského netypickým životu přitakajícím alegrem. Může, může..

Se sevřeným žaludkem usedl na své obvyklé místo. Nevěděl ani, kdo bude dirigovat, program si nezakoupil, a ani ho to nezajímalo. A pak zazněly první tóny. Hloubka skladatelovy deprese, tak souznějící s jeho vlastní, mu sevřela hrdlo. Následoval první motiv touhy po životě a kráse. Vzedmutý příliv tónů ho zcela pohltil. Před inženýrem Duškem se poprvé otevřela dosud nedostupně uzamčená brána vedoucí do pro něho zatím neznámé krajiny. Tiše, aniž si toho kdokoliv všiml, plakal.

Autor: Vilém Ravek | neděle 10.2.2019 19:00 | karma článku: 13.75 | přečteno: 355x

Další články blogera

Vilém Ravek

Strana Svobody a přímé demokracie /SPD/ nám předvádí přímou demokracii v praxi

Okamura a Volný nám předvádějí svobodu a přímou demokracii v praxi. Dala by se shrnout do dvou vět: Dej hlas a mlč a drž hubu a krok. Na rozdíl od Volného je s Okamurou alespoň /někdy/ legrace.

20.2.2019 v 15:06 | Karma článku: 36.00 | Přečteno: 2382 | Diskuse

Vilém Ravek

Nikdy se neptejte z jakého důvodu vás má ráda.

Buďte rádi, že vás miluje, ale raději se neptejte proč. Potěšení nutně nemusí být na vaší straně. Co když vás miluje hlavně proto, že ji připomínáte sovu?

19.2.2019 v 13:46 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 313 | Diskuse

Vilém Ravek

Učitel se má stejně dobře jako Jan Hus v Kostnici,

neboť stojí na hranici šílenství, trpí syndromem vyhoření a jde po něm koncil složený z rodičů, inspektorů , mecenášů a žáků s poruchami chování.

16.2.2019 v 18:42 | Karma článku: 35.37 | Přečteno: 1587 | Diskuse

Vilém Ravek

Jeden je veselej a druhej zase smutnej

V pražské restauraci U Moťáka je prázdno jako v mostecké hospodě Severka. A v hospodě Severka mají narváno jako kdysi U Moťáka. Dycky Most!

14.2.2019 v 15:55 | Karma článku: 15.61 | Přečteno: 800 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Zíma

Nebezpeční lidé mezi námi.

V každé společnosti včetně té naší, je malé procento psychopatů. Malé promile z nich jsou nebezpeční psychopaté které známe z médií. Účelem tohoto článku není volat po trestu smrti.

22.2.2019 v 5:55 | Karma článku: 10.19 | Přečteno: 150 |

Jana Karvaiová

Zamyšlení nad důvěrou

Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.

21.2.2019 v 19:20 | Karma článku: 12.78 | Přečteno: 187 | Diskuse

Jan Dvořák

Dobrou chuť, pokud víte, co jíte

Čas k dílu / čas k jídlu. Oba úkony by se neměly prolínat, vede to k neurózám. Stejně nebezpečné je také „dlabat“ u televize, to si pak člověk při obzvlášť dramatické zprávě může omylem vrazit vidličku do brýlí.

21.2.2019 v 18:59 | Karma článku: 10.25 | Přečteno: 218 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Me too a my

Je to přesně rok a půl, co se kampaň Me too objevila ve Spojených státech. Zatím neutichá a k nám se jí zatím naštěstí nedaří proniknout. Věřme, že to tak i zůstane

21.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 33.89 | Přečteno: 940 | Diskuse

Jakub Kouřil

Pohřeb hudby

Žil byl král, který byl přísný a málokdy se usmál. Většinou se jen mračil a mračil. Královská tvář zrcadlila veliké starosti, které brázdily pod kůži, a zanechávaly za sebou ošklivé vrásky. Vladařovou láskou byla moc ...

21.2.2019 v 17:21 | Karma článku: 5.83 | Přečteno: 289 | Diskuse
Počet článků 73 Celková karma 21.26 Průměrná čtenost 1162

Glosátor dění kolem nás, který se pokouší hledat perličky na dně, i když tuší, že tam najde /většinou/ něco zcela jiného. Někdy se však zadaří.

Najdete na iDNES.cz