Vím co cítíte, také mi maminka moc chybí. Když umře maminka, je to jako když pohasne slunce ale věřím, že je se mnou stále jako strážný andílek.

Věřím, že zůstává Vašim strážným andělem.Držte se.

Když odešla maminka tak jsem také cítila velkou bolest.. najednou už jste jen Vy, sám, bez nějakého propojení k dětství. Jak když se ustřihne pupeční šňůra. Je to zajímavé odchod tatínka jsem tak těžce nenesla.

Pořád bude s Vámi, i když někde jinde...

Když mi odešla maminka, (1931-2015) - zjistil jsem, že jsem Sirotek. V tom smutku, v mém věku = Pojem divný. Uvědomil jsem si, že člověk může mít roků kolik chce, pořád je - Jejich dítětem! Čím více se dívám dozadu - Jak to bylo fantastické! Mít otce a maminku. Žít v normální Rodině ! Otec trvale sužuje a maminka lepí mou ostudu! Já si té cennosti, ani nebyl vědom !! Dnes v tom vidím Megahodnotu! Není dne, (skutečně), kdy bych na své rodiče nevzpomněl. Nejenom, že jsem na ně hrdý a vděčný - Synovsky, je mám na věky rád a děkuji jim. Již tady nejsou - Nicméně přítomni jsou stále ! ...

Mám naprosto stejné pocity, jak je popisujete.

Maminky? Ty se po odchodu jen přesunou do vyššího levelu a dál dohlíží, už navždy přítomné...

Poslední srozumitelná slova té mé (4 hodiny před koncem, před necelými 2 lety) byla, ať jdu spát. A já ji zase neposlechl a šel místo toho zavolat hospicovou sestřičku. Maminka byla maminkou do posledního okamžiku.

A právě v srdíčku vám zůstane. Navždycky.