Náhlá smrt na nočním singletrailu

Singletrail je jednosměrná úzká stezka se skoky a klopenými zatáčkami. Měl by být bezpečný pro všechny cyklisty, ale nikoliv v noci a při velké rychlosti.

                                                           Prolog

Většinu plochy jižního svahu Žlutého kopce zabírá rozsáhlá zahrádkářská kolonie, která však netvoří kompaktní celek a nemá jednotné oplocení, díky čemuž se přece jen dá spletí přístupových cest a pěšinek sjet na kole od turistické vyhlídky pod slepencovou skalkou kousek od Vaňkova náměstí až k úpatí kopce odděleného od údolí Svratky řadou těsně na sebe nalepených městských domů.

                                                           *****

Seděl na lavičce dřevěné vyhlídky, kolo opřené o její konstrukci, a čekal, až se úplně setmí. Na levé straně se rýsovala silueta osvětleného Špilberku a o kus dále čněly k rychle tmavnoucí obloze štíhlé novogotické věže katedrály sv. Petra a Pavla. Kdyby popošel o několik desítek metrů níže, uviděl by bývalý areál Starobrněnského kláštera s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Díky klášteru přiléhajícímu ke svahu působila zejména v noční době zahrádkářská kolonie s neuspořádaně rozesetými zahradními chatičkami pochmurně jako velký opuštěný hřbitov. Cítil, jak se mu krevním řečištěm rozlévá adrenalin do celého těla.

Samotný sjezd nebyl ani pro velmi průměrného bikera obtížný. Zčásti vedl po zpevněné cestě vhodné i pro osobní automobily a pokračoval soustavou stezek, jejíchž povrch byl hlinitý a v prudších pasážích vymletý. Kdo to tu neznal, brzy by vjel do jedné ze slepých uliček končících u jedné z četných branek vedoucích do ohrazené části zahradní kolonie. Jen na jednom místě se dalo prosmýknout  mezerou mezi ploty, odkud vedla úzká pěšina téměř se ztrácející v nepřehledném terénu porostlém stromy. Právě v této pasáži byl sklon svahu nejprudší, ale za denního světla by se opatrnou jízdou dostal do cíle i rekreační cykloturista, aniž by musel sesednout z kola. Při rychlé noční jízdě však šlo o hazard.

Zvony na věži baziliky odbyly devátou večerní. Čas se naplnil. Připevnil si na cyklistickou přilbu svítilnu s pěti volitelnými stupni intenzity světla, stiskl časomíru a prudce vyrazil. Chtěl li překonat traťový rekord, musel jet na samé hraně svých schopností. Na lehčím zpevněném úseku roztočil pedály na maximum, jako kdyby se už řítil do cílové rovinky. Jakmile se silnička zúžila ve stezku vedoucí podél plotu, přestal šlapat. Nyní šlo o to, co nejméně brzdit. Na rozdíl od klasického trailu tu sice nebyly uměle vytvořené terénní vlny, ale chyběly i klopené zatáčky, které by se daly v patřičném náklonu projet i bez použití brzd. Na štěrku se občas dostal do smyku, který musel okamžitě vyrovnat, aby udržel kolo pod kontrolou a nenarazil do opěrného sloupku plotu.

Po bezchybném projetí první obtížné levé zatáčky, se ho zmocnila euforie. Záhy ostrý kužel světla rozblikal bílé reflexní terčíky, které na nejkritičtějším místě horní části trati už loni nalepil. Nikdy předtím se mu tak skvěle nepodařilo obtížné esíčko projet. Nyní měl před sebou relativně snadnou pasáž, po níž bude následovat mírná zatáčka doleva. Stromy s hrozivě rozeklanými větvemi mu běžely v ústrety se stejně zběsilou rychlostí, jakou se vůči nim řítil on. Díky dostatečně velkému přednímu a zadnímu zdvihu jeho zlatavě hnědý Lapierre XKM však dokonale tlumil sílící vibrace způsobené terénními nerovnostmi. Připadal si jako pilot letadla, které se každým okamžikem odlepí od rozjezdové dráhy a vzlétne do volného prostoru. Tmavou postavu, která vystoupila ze stínu, zaregistroval příliš pozdě. Instinktivně sáhl na obě brzdy až v okamžiku nárazu. Z hrdla se mu vydral neartikulovaný výkřik a pak se propadl do rudé tmy. Po krátkém bezvědomí se probral do mučivé bolesti vycházející z levého kolene vyvráceného v nepřirozeném úhlu.

Chodec, kterého prudký náraz odmrštil o několik metrů dolů po svahu, ležel tiše a nehnutě. Fyzická bolest ho netrápila, ale ještě dokázal vnímat, co se kolem něho děje. Slyšel, jak cyklista někomu přes mobilní telefon diktuje GPS souřadnice. Připadal si lehce jako astronaut ve stavu beztíže. Z nekonečného prostoru k němu pomalu připlouvala ženská postava připomínající Madonu, ale na rozdíl od Madony měla svou náruč prázdnou. Byla to jeho žena.

Zpočátku se zdálo, že den proběhne v klidu. Přišel hned po čtvrté odpolední a přikázal jí, aby mu přinesla do obývacího pokoje konvici bylinného čaje a mísu s cereálními sušenkami. Vyplašeně přemýšlela, jak to udělat, aby naráz pobrala konvici, šálek a mísu z těžkého broušeného skla. Bez tácku to nezvládne, ale když jednou rukou bude muset otevřít dveře, tak druhou rukou tácek s plnou konvicí, šálkem a mísou neunese. Proto nejprve velmi opatrně, aby si ničeho nevšiml, malinko pootevřela dveře, pak se vrátila pro tácek a vplula do pokoje. Seděl za stolem a opravoval písemky z českého jazyka. Nezvedl ani hlavu. Položila opatrně tácek s kouřící konvicí horkého čaje na stůl. „Chci naprostý klid!“ oslovil její záda, když odcházela zpět do kuchyně. Rádio, už tak ztlumené na hranici slyšitelnosti, úplně vypnula. Od té chvíle jediný zvuk v místnosti obstarávala velká ručička nástěnných hodin, která se každou minutu s cvaknutím posunula o jeden dílek vpřed.

Jejím hlavním podvečerním úkolem bylo pro něho připravit teplou večeři. Vaření si vždy musela rozvrhnout tak, aby se večeře mohla podávat přesně v šest hodin. Dnes by to pro ni neměl být velký problém. Hovězí guláš už měla hotový. Nejraději ho měl s chlebem, ale nesměl být čerstvý. Nesnášel, když měl příliš měkkou kůrku. Proto nový chléb kupovala o den dříve, než došel ten starý. Do šesté hodiny zbývala ještě celá hodina. Když bude do půl hodiny s opravou písemek hotov, ještě ji pořád zbude dost času, aby ohřála guláš a nakrájela chleba.

Najednou prudce otevřel dveře. Pleť kolem úst měl úplně zsinalou. Vždy, když silou vůle zadržoval hněv, jeho obličej takto podivným způsobem zbledl.

„Právě jsem se chystala, že začnu s večeří, ale nechtěla jsem tě rušit. Stalo se něco?“ Její hlas zněl provinile, jako kdyby se za něco omlouvala.

„Jdu na chatu. Navečeřím se, až se vrátím.“

„Kdy?“ Je už dost pozdě:“

Neodpověděl ji. Nazul si sportovní boty, hodil na sebe prošívanou zimní bundu a beze slova vyšel z bytu.

První hodinu po jeho odchodu měla pro sebe. I kdyby se na chatě zdržel jen pár minut, tak jen cesta tam a zpět by mu trvala i při rychlé chůzi dobrou hodinu. Ledaže by použil tramvaj, ale to nemíval ve zvyku. Tušila dopředu, co bude v chatě dělat. Nejprve zatopí v krbu, na propan butanový vařič postaví vodu na čaj a když bude se vším hotov, dá se do čtení. Bude číst její deník, který si kdysi před lety vedla, aby se vymanila z neútěšné reality. K její smůle však deník našel a odnesl na chatu. Nic, o čem v deníku psala, se nestalo a ani stát nemohlo, což dobře věděl. Jenže i vzpoura, která je jen výplodem fantazie, je pořád vzpourou.

Od sedmé hodiny začala ohřívat guláš. Vyžadoval, aby v okamžiku jeho příchodu měla servírovaná večeře teplotu těsně pod bodem varu. Z talíře se musí ještě kouřit a než se vezme sousto do úst, musí se pofoukat, aby se nespálil jazyk. U některých jídel to byl nesplnitelný požadavek. Když měl neutrální náladu, přecházel její drobné neúspěchy mlčením, ale když se vracel z chaty, nikdy dobrou náladu neměl. Naštěstí u guláše udržovat teplotu blízko bodu varu nebylo složité. Jen si musela dávat pozor, aby se guláš nepřichycoval ke dnu hrnce.

Po dvou hodinách udržování jídla v optimální teplotě se cítila vyčerpaná. Už delší dobu si nedokázala představit, že vydrží takto přežívat alespoň do svých padesáti. Když si však těch pět let, které ji do padesátky zbývaly, rozčlení na jednotlivé dny, dokázat by to mohla. Zatím má každé ráno v sobě dost sil, aby přestála celý den a další ráno další den a po něm další a další. Najednou ji ale síla nečekaně došla.. Přesto se přinutila věřit, že stejně jako ta velká ručička nástěnných hodin dílek po dílku aspoň do půlnoci nějak doklopýtá. Jen nesmí zapomenout hlídat teplotu guláše a občas s ním zamíchat.

Mladý uniformovaný policista nejprve zkusil otevřít vchodové dveře od zděné šestibytovky, ale byly už zamčené. Posvítil si baterkou na štítky domovních zvonků. Naštěstí všechna jména byla čitelná. Čas už pokročil, ale v bytě, kde profesor bydlel, se ještě svítilo. Představoval si, co teď právě dělá jeho zatím nic netušící žena. Asi se dívá na televizi nebo poslouchá rádio. Předpokládal, že svému muži už několikrát volala, ale marně. U mrtvého sice našli občanský průkaz a průkazku zdravotní pojišťovny, ale mobilní telefon nikoliv. Policista se rázně zhluboka nadechl a vydechl, jak to dělávají sprinteři, než zakleknou do startovních bloků a krátce zazvonil. Za malý okamžik se na chodbě rozsvítilo světlo. Za matným sklem domovních dveří uviděl její siluetu. Pak zachrastily klíče v zámku a vzápětí se dveře otevřely. Před ním stála drobná žena středního věku. Působila křehce jako secesní baletka z míšenského porcelánu. Policistovi se rázem z hlavy vykouřily všechny dopředu naučené fráze. Přesto věřil, že nevděčnou roli posla špatných zpráv zvládne.