Efekt šeptající galerie

Vzdálenost mezi srncem a srnou je zpočátku velká. Pak srna zvolní svůj spěch a srnec se začne přibližovat. Nakonec se srna zastaví a dovolí srnci spojení / náhodně odposlechnuto na mysliveckém bále /.

Drobná černovlasá servírka nejprve se sotva slyšitelným povzdechem odklidila ze stolku, který sloužil spíše jen jako odkládací pult, naskládané jídelní lístky a několik sad příborů. Nikoho jiného by nenapadlo si sednout právě sem.

„Tak, co si dáte dnes?“ položila inženýrovi čistě řečnickou otázku.

„Jako obvykle, Jarmilko. Jednoho velkýho Jardu Jágra.“ V Rotundě, kterou začal pravidelně navštěvovat, si nic jiného než Jägermeistra neporoučel a nikdy si nevybral jiný stůl, než ten u dveří vedoucích do technického zázemí přístupného jen pro personál.

Ve svém dobrovolném osamění tak trochu připomínal hokejistu sedícího mimo hru na trestní lavici. Většinou zvládl vypít tři až čtyři velké „Jardy“ a k tomu půllitr jemně perlivé vody pro žábu, která mu sedí na močovém měchýři, jak nikdy neopomněl svou objednávku rádoby vtipně komentovat.

Naštěstí kromě lehce podivínských bonmotů, slovních novotvarů a potměšilých narážek se choval slušně, pokud lze za slušnost označit lehkou ironickou přezíravost, která ho nejspíše neopouštěla ani ve chvíli milostného aktu. Všichni, kteří s ním měli co do činění, říkávali, že jeho o čtrnáct let mladší manželka by měla dostat metál za statečnost, že s takovým chlapem vydržela bezmála patnáct let.

I když vzhledem ke své výšce a váze spadal do kategorie „pořádný kus chlapa“, na drtivou většinu žen působil asexuálně. Přitom na to, že už dávno překročil padesátku, vypadal zachovale. Vlasy, které měl až nepřirozeně vlnité, jako kdyby si je dával na noc do natáček, byly ještě stále husté. Nějaká ta kila navíc vzhledem k jeho výšce se měla kam schovat, ale přesto jeho tělnatost působila rozměkle. Všechno se na něm zdálo oválné bez jediné ostřejší hrany. Ne nadarmo už jako student elektrotechnické fakulty VUT si vysloužil přezdívku barokní anděl.

Bylo teprve něco málo po čtvrté, na oběd pozdě a na večeři brzo, ale přesto byla většina míst obsazená. Když inženýr projektoval novou elektroinstalaci bývalé zámecké rotundy, odhadoval, že investiční záměr přetvořit oválnou barokní stavbu v multifunkční restaurační provozovnu, která se bude dopoledne tvářit jako francouzské bistro, přes poledne jako restaurace, odpoledne jako kavárna a večer se změní na vinárnu, skončí naprostým fiaskem. Problémem totiž bylo, že památkáři trvali na zachování původního kupolovitého stropu, což u každého návštěvníka muselo navozovat pocit, že místo do restaurace vstoupil do nějakého sakrálního prostoru. Podle inženýrova střízlivého názoru byla celá koncepce rekonstrukce naprostá magořina, za kterou však dostal docela dobře zaplaceno. Kupodivu sázka na více cílových skupin návštěvníků od skřivánků po noční sovy vyšla. Pokud však šlo o něho, on k žádné z těchto cílových skupin nepatřil. Chodil sem jen kvůli tomu, aby mohl poslouchat šepot tři sta let starých barokních zdí.

Když před půlrokem kontroloval stav dokončovacích prací v interiéru budoucí restaurace, přistihl dva agenturní zahraniční dělníky, jak místo závěrečného úklidu se tiše modlí obráceni obličejem ke zdi. Nejprve ho napadlo, že je zřejmě přemohla chrámová vznešenost kupole. Jeden z dělníků mu přátelsky pokynul, aby zaujal jeho místo. Když inženýr uslyšel z nejvzdálenějšího místa sálu šepot druhého z dělníků, ihned si vzpomněl, že s něčím podobným se už jednou v životě setkal. Bylo to před čtyřiceti lety, kdy na školním výletě navštívil Mohylu Míru u Slavkova. Tam také uměly stěny šeptat. Tento zvláštní zvukový jev, který byl poprvé před více než sto lety zaznamenán v katedrále sv. Pavla v Londýně, se ve vědeckém světě začal nazývat efektem šeptající galerie.

Jediná místa, která byla v Rotundě tímto zvukovým mostem propojena, byl stůl umístěný v nejvzdálenějším rohu sálu a na protilehlé straně malý v přítmí se utápějící stolek s jednou židlí. Nic lepšího si inženýr nemohl přát.

K pravidelným návštěvám Rotundy si nejprve vybral čtvrtky, neboť ve stejný den sem chodívali na sklenku vína konšelé z městské rady. Se všemi se dobře znal a oni zase dobře znali jeho. Jako spolehlivý projektant elektrických sítí jim byl sice užitečný ale podobně nepříjemným způsobem jako zubní vrtačka. Všeobecně byl považován za dost nepříjemného patrona, který si o sobě myslel, že sežral všechnu moudrost světa. Navíc prakticky všechno, co kdo řekl, jen tak pro vlastní potěšení okamžitě zpochybňoval nebo alespoň relativizoval. Třeba, když někdo řekl, že je něco jasné, jakože jedna a jedna jsou dvě, inženýr odvětil : „Myslíte? I v kvantové fyzice?“

Ani on neměl „Kocourkovské“, jak členy městské rady soustavně tituloval, v lásce. Považoval je za falešné a úskočné politické kejklíře bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Proto se těšil, že díky šeptající zdi bude v přímém zvukovém přenosu sledovat, jak ti mizerové splétají své intriky a podrazy. Do karet mu hrálo, že si většinou vybrali k rezervaci právě stůl v protilehlém rohu.

Bohužel efekt šeptající galerie fungoval omezeně, neboť přenášel jen zvuky vyluzované v bezprostřední blízkosti stěny. Pokud sedělo u stolu šest konšelů, mohl inženýr slyšet jen ty z nich, co seděli těsně u zdi. Bylo to jako poslouchat skladbu pro symfonický orchestr a přitom slyšet jen triangl a činely. Za celou dobu zaznamenal o sobě pouze jednu zmínku poté, kdy si jeden z radních všiml, že je také v restauraci. Nakonec byl inženýr rád, že neslyšel celý ten jejich konšelský sextet, úplně stačil fagot sedící v rohu, který se obával, aby si k nim „ten magor“ nepřisedl.

Inženýr si uvědomoval že si svým osamělým pijáctvím velkou reklamu nedělá. Zpočátku si málem připadal jako Bůh, který všechno slyší, ale postupně v něm narůstal pocit, že páchá cosi nepatřičného, za co jednou zaplatí. Věděl, že ve vlastním zájmu by měl skončit, ale své definitivní rozhodnutí stále oddaloval.

Mezitím se servírka vrátila s likérem a džbánkem perlivé vody s třemi kolečky citrónu. Zeptala se, zdali si ještě něco přeje, načež odpověděl , že by si ještě přál světový mír. Servírka se ani nesnažila předstírat pobavení. Když odešla, nalil si ze džbánu sklenici vody a přisunul se ke zdi. V rohu na druhé straně sálu panovalo hrobové ticho. Na tom nebylo nic divného. Někdy trvalo i hodinu, než si někdo sedl do zóny odposlechu a i když se tak stalo, často mohl slyšet jen banální samomluvu přes mobil. Tak mu zbůhdarma protékal mezi prsty drahocenný čas. Náhle se rozhodl, že konečně do toho praští. Jestliže i poté, kdy dopije sklenici vody, bude stěna mlčet, s dalšími návštěvami definitivně skončí. I když nakonec místo sklenice vyprázdnil celý džbán, ticho pokračovalo dál. Zdali na druhé straně někdo seděl nebo ne, nebylo přes kruhový bar umístěný uprostřed Rotundy vidět, ale to už bylo jedno. Zbývalo vypít posledního Jardu, sečíst útratu a při odchodu odsunout židli dál ode zdi. Dělával to tak z opatrnosti vždycky, když odcházel. Právě v tom okamžiku zaslechl dva ženské hlasy. Jeden z nich důvěrně znal. Byl to hlas jeho ženy. Najednou se nedokázal odlepit od židle.

Jejich rozhovor už musel trvat delší dobu. Nejspíše předtím obě seděly blíž k uličce a až tehdy, kdy začaly probírat choulostivější záležitosti, instinktivně se přesunuly až ke zdi, kde se cítily bezpečněji. Jeho žena trpěla lehkou formou nedomykavosti hlasivek, díky níž měl její příjemně zastřený altový hlas dráždivě erotický nádech. Po pár minutách si musel každý muž, se kterým mluvila, myslet, že s ním flirtuje. I on si kdysi gratuloval, že snad poprvé ve svém životě dokáže na první dobrou sbalit opravdu krásnou ženu. Byla to však jen klamná iluze. Dobývání jejího srdce ve skutečnosti připomínalo vyčerpávající zákopovou válku s minimálními územními zisky.

Obě se bavily o výhodách a nevýhodách života se staršími muži. Pochopil, že se baví o něm. K jeho smůle právě v tu chvíli se k němu blížila servírka, aby sklidila ze stolu prázdné sklenice. Rychle si odsedl ode zdi. Stručně si objednal dalšího Jardu, aniž by tentokrát připojil nějakou svou oblíbenou průpovídku. I když propásl nanejvýše dvě minuty, děj vyprávění se mezitím posunul o pořádný kus dál. Přetransformoval svůj inženýrský mozek ve stenograf přesně zaznamenávající dialog, kterému vévodil hlas jeho ženy.

„Pravidla té hry, kterou jsme spolu hráli, jsem samozřejmě stanovila já.“

„Právo veta?“

„Jasně, celou dobu jsem měla absolutní právo veta, ale když už jsem na něco jednou řekla ano, nemohla jsem svůj souhlas v dalším průběhu hry odvolat. Chápeš, že kdybych v závěru nechtěla nakonec prohrát, nikdy bych tu hru nehrála. Princip té hry jsem ovšem nevymyslela já.“

„A kdo?“

„Ten vymyslel on, ale jen zprostředkovaně. V reálu ho vymyslela sama matka příroda. Už jsi někdy slyšela, jak si namlouvá srnec srnku? Tak poslouchej. Když si na začátku říje namlouvá srnec krásnou mladou srnku, tak ta nikdy není připravena na páření. Aby dosáhla vrcholu ovulace, musí se o ni říjný srnec celé dlouhé dny ucházet. Ze začátku je mezi ním a prchající srnkou velká vzdálenost, která se jen velmi pomalu zkracuje. Nezkracuje se díky tomu, že srnec zrychluje, ale že srnečka zpomaluje. Záleží to jen na ni. Také se nenahánějí v jednom kuse. Občas se zastaví a klidně se pasou, než se znovu pustí do svých hrátek. Když konečně srnka dosáhne plné ovulace, ještě více zvolní svůj běh a nechá srnce přiblížit na vzdálenost jen několika metrů. Ani tehdy se srnec neodváží na samičku skočit. Je čistě na ni, kdy si samečka k sobě pustí. Prostě se pak sama náhle zastaví a dovolí srnci spojení.“

„No dobře, ale jak jste to hráli vy? Určitě jste se nehonili někde po lese.“

„Jen obrazně, to ti je snad jasný. Hra začala tak, že jsem se od něho nechala pozvat a přitom si mohl určit, co budu mít na sobě.“

„A na co jsi mu řekla ne?“

„ Abych si nevzala podprsenku, jinak jsem se vším souhlasila. Netlačil na pilu. Byl trpělivý a poslušně udržoval vzdálenost.“

„A napodruhé?“

„Napodruhé jsem už přišla braless a tím pádem podle pravidel hry už jsem tak musela přijít na každé další setkání. Tak to šlo dále krůček po krůčku. Kromě oděvních součástek se hrálo i o dotyky. Kam si může šáhnout a co pohladit. I když jsem se postupně vzdala všech oděvních součástek a došlo i na kalhotky, pořád měl povoleno se na mě jen dívat. Ani po vlasech mě nesměl pohladit.

„Řekla bych, že si už ve svém běhu zvolňovala.“

„Já jsem zvolňovala, ale on také nespěchal. Od určité doby si byl jistý úspěchem. Pak přišly na řadu dotyky, jemné masáže a tak.“

„I tantrické?“ Žena hned neodpověděla.

„I tantrické?“

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará.“

„Řekni mi aspoň v jaké jste teď momentálně fázi.“

„Jsem ve fázi, kdy se srnka náhle zastaví. Už to nešlo dál vydržet.“ Obě se začaly spiklenecky smát.

Inženýr se odtáhl ode zdi a strnule civěl před sebe . Nebyl myslivec a do dnešního podvečera neměl ponětí jak probíhá srnčí říje. Tuhle hru nemohl vymyslet a nikdy ji také nehrál. Po notné chvíli nakonec ztěžka vstal, jako kdyby měl o deset let více. Měl v úmyslu se nepozorovaně vytratit, ale nakonec se rozhodl jinak. Chtěl se jí podívat zpříma do očí.

Obešel kulatý bar z vnější strany, aby ho mohla snadno spatřit.

Obě byly stále zabrány do hovoru, každá s dvojkou bílého vína před sebou. Uvědomil si, že tu druhou zná. Pracovala s jeho ženou v mateřské škole. Ta si ho všimla jako první. Teprve pak na její popud se obrátila i manželka a s úsměvem mu přátelsky zamávala. Opětoval ji pozdrav. Gestikulací mu naznačila ať si k nim přisedne. Tentokrát už nereagoval, otočil se a aniž se ohlédl, opustil restauraci hlavním vchodem.