Sumec.

Sumec velký číhá většinou u dna. Jakmile detekuje kořist, pomalu se k ní přibližuje a pak bleskově zaútočí. Nespěchá, času má dost. Dožívá se až šedesáti let.  

Kdybych vyšlapal až na konec táhlého stoupání, odměnil bych se výhledem sahajícím až někam k Helfštýnu, jenže to by muselo být příznivější počasí. Zastavil jsem, vytáhl mobil a koukl na radar. Od severozápadu se blížil déšť. Tak abych to shrnul, pane doktore. Jediným důvodem, proč jsem po dlouhých letech navštívil zatopený lom či spíše jen takovou trochu větší skalní tůň, byl ten hnusný protivítr a zásada, že každý i sebekratší cyklovýlet musí mít nějaký cíl a ten lom byl nejblíže. Stačilo sjet o kousek níže a zabočit na polní cestu vedoucí k temnému jezírku mého klukovského dětství.

Těžko byste na přelomu zimy a jen nesměle se probouzejícího jara našel opuštěnější místo. Přístupová polňačka byla jakž takž sjízdná, ale tam, kde koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let byla zvláště o víkendech deka vedle deky s opalujícími se naháči, nyní rostlo nepropustné trnité houští. Když jsem se podíval z výše skalní plošiny dolů, připomínala mi tmavě hnědá barva jezerní vody zakalené oko zhaslé srny. To místo nad tůní je velmi nebezpečné a zvláště v noci nesmírně zrádné. Stačí uhnout půl metru z příjezdové cesty a zřítíte se ze skály a ani terénní auto s pohonem na čtyři kola vás z té šlamastyky nedostane. Právě pod skálou by měla být největší hloubka. Říkalo se, že jezírko je skoro stejně hluboké jako dlouhé. Kámen se tu totiž těžil z hloubky a nikoliv ze svahu. Postupovalo se stále níže a níže až se vytvořila propast, kterou nakonec zalila spodní voda. Tradovalo se také, že u dna žijí kapitální ryby. Někdy po válce tady trénovali vojenští potápěči a jednoho z nich chytil za nohu obrovský sumec. Nakonec se vojákovi podařilo nějak se vysmeknout a zachránit se. Kdo ví, jak to tehdy ve skutečnosti bylo. Potápěč se pravděpodobně zapletl do kořenů spadlého stromu a zpanikařil. Legenda o obrovském sumci, který občas uloví divokou kačenu a možná by dokázal stáhnout ke dnu i dítě, znovu ožila jednoho parného červencového odpoledne.

Bylo mi devět let a neuměl jsem ještě dobře plavat. Parta však rozhodla, že se jde k jezírku, takže mi nic nezbývalo, i když se mi při pomyšlení, že se ocitnu v bezedné vodě, svíral zadek. Dětské roky jsou, pane doktore, ve své podstatě dost krutým obdobím života. To mi nevymluvíte. Zoufalým kraulem jsem přeplaval patnáct metrů k protilehlé kolmé skalní stěně a křečovitě se držel malého výčnělku. Vykašlával jsem nalokanou vodu páchnoucí po rybině a pomalu sbíral síly a odvahu k cestě zpět. Na plavkách jsem měl našitý plátěný odznáček s jednou vlnkou, který stvrzoval, že se mi podařilo v hodině tělocviku uplavat dvacet pět metrů, zatímco zbytek party už dávno měl vlnky tři. Kluci mezitím vylezli po kamenech nahoru na travnatý břeh a lehli si na deku. U hladiny zatopené propasti jsem v tom okamžiku zůstal úplně sám. Chladná voda mi sevřela sporou chlapeckou hruď. Měl jsem co dělat, abych se vůbec dokázal patřičně nadechnout. Možná se teď utopím, napadlo mě a vydal se na cestu zpět.

Ležel jsem nehnutě na ručníku a snažil se nějak srovnat s faktem, že jsem se právě naučil doopravdy plavat i v hluboké vodě. Možná jsem na chvíli usnul, když jsem na tváři ucítil studený měkký čumáček. Vždy když jsem uviděl to nádherné zvířátko úmyslně vyšlechtěné tak, aby co nejvíce připomínalo oživlou plyšovou hračku, zmocňovala se mě neklukovská touha se s psíkem mazlit a hladit ho po jeho sametové srsti. Pejsek byl neklidný, pobíhal, vlekouc za sebou krátké vodítko, od jedné prázdně osušky ke druhé, pak se znovu ke mně krátce vrátil a nakonec seběhl dolů k vodě. Hledal svou malou krásnou paničku, která si šla zaplavat. Neuběhla ani minuta a horkem se tetelící vzduch prořízl zoufalý dívčí křik, jaký jsem do té doby slýchával jen ve válečných filmech pro dospělé. Než jsem stačil doběhnout, bylo už fakticky po všem. Leonin táta a ještě jeden muž, kterého jsem neznal, se znovu a znovu bezvýsledně nořili do vody, ale i kdyby byli úspěšní, stejně by už bylo pozdě. I po tolika letech před sebou vidím chvějící se dívčí ramínka otřásající se, nevím jak to říci, takovým až nedětským žalem, který dokáže během několika minut posunout běh biologického času o pěkný kus dál.

Nikdy jsem nikomu neprozradil, že jsem mohl té malé tragédii zabránit. Stačilo, abych přidržel vodítko malého chlupáče a počkal až se Leona i se svým tátou vrátí zpět. Všechno mohlo dopadnout jinak a to červencové odpoledne by se nestalo součástí portfolia mých vzpomínek. Jak se to všechno tenkrát během pár okamžiků semlelo, vím jen z vyprávění přihlížejících. Zmatený psíček mezi koupajícími poznal svou paničku a skočil do vody. Než někdo stačil zareagovat, zmizela jeho plyšová hlavička pod hladinu a už se nevynořila. Jeho tělíčko přes veškerou snahu se nikdy nenašlo.

Upřímně řečeno, nikdo, alespoň co se dospělých týče, verzi, že se psík stal kořistí obrovského sumce, nevěřil. Na druhé straně nikdo ji ani zcela nevyvrátil. Každopádně po té nešťastné události skalní jezírko po zbytek léta osiřelo.

Nechci vám, pane doktore, fušovat do vašeho řemesla, ale v té zdánlivě banální příhodě bylo něco temného. Velká studená ryba a Leona s plavými vlásky sčesanými do dvou culíků, která jako kdyby i se svým něžným bílým psíkem vyskočila z obrázku Heleny Zmatlíkové. Působila jako bezbranné zjevení z pohádkového světa. Pro nás kluky z vyloučené lokality malého sídliště ze tří stran obklopeného poli a z jedné strany kasárnami byla nedotknutelná jak malá anglická princeznička a instinktivně jsme cítili, že postupem doby, tak jak bude dospívat , se mezi ní a námi ta propast bude ještě více prohlubovat. Od svých ztepilých elfích rodičů dostala darem ideální genetický mix. Vidět ji růst do krásy nám beztak nebylo souzeno. O pár měsíců později se s rodiči přestěhovala do právě dostaveného rodinného domku ve tři kilometry vzdáleném městě.

Možná si teď myslíte, že jejím odchodem ve mně zůstalo nějaké prázdno, tak to vůbec ne. Mezi druhou až pátou třídou pro nás sídlištní kluky, na jejichž výchovu neměli rodiče dost času, holčičí svět existoval jen okrajově. Jediné, co se radikálně změnilo, bylo, že nejtajemnějším cílem našich výprav za dobrodružstvím se stalo jezírko, v jehož bezedných hlubinách sídlil obrovitý sumec. Pro naši klukovskou partu to bylo magické místo, kde jsme stvrzovali přísahu věrnosti a pořádali zkoušky odvahy. Nejprve jsme sprškou kamenů rozdráždili vodní příšeru, jejíž zlověstný stín se občas mihl pod hladinou, a pak skočili do vody jako živé návnady. Jindy jsme vylezli na protilehlou skálu a skákali po nohou a někteří odvážnější i po hlavě do jezera, abychom se dostali do co největší hloubky. Ještě později jsme dokonce lezli až úplně nahoru a letěli volným pádem dobrých osm metrů. Vůbec si nedovedu představit, co by se stalo, kdyby někdo z nás při odraze podklouzl a roztříštil si lebku na skalním výčnělku dole. Řekl bych, že jsme tenkrát možná byli smrti blíže než osmdesátiletí staroušci v domově důchodců.

Najednou, doslova ze dne na den, jsme v existenci obrovského sumce přestali věřit. Ne, že by nás už nebavilo skákat z osmimetrové skály do hlubin jezírka, jehož nástrahy jsme tak důvěrně znali, ale chyběly nám obdivné pohledy dívek, které by svým ustrašeným pískotem provázely naše krkolomné skoky střemhlav dolů. Přestali jsme být ti praví kluci z Rychlých šípů, i když ke kovbojům drtícím mezi zuby cigáro jsme ještě měli hodně daleko.

Opékali jsme si špekáčky. Byl to můj poslední oheň, neboť jsem se měl po prázdninách stěhovat do nového bytu. Staré sídliště u kasáren se pomalu vylidňovalo tak jak se postupně kolaudovaly nové družstevní byty ve městě. Někdo vytáhl flašku rumu a druhý krabičku levných cigaret. Žádný sumec neexistuje, usnesli jsme se jednomyslně a poprvé podstoupili zkoušku, ve které jsme totálně neobstáli. Z cigaret a tuzemáku se nám udělalo kolektivně špatně. Z piety jsme se nechtěli vyzvracet do jezírka a tak jsme nejistým krokem klopýtali po kamenitém svahu. V tom za našimi zády vyšplouchla voda jako kdyby se ze skály nad jezerem odlomil aspoň metrákový kámen. Když jsme se otočili, uviděli jsme už jen velké rychle se po hladině rozšiřující kruhy a na smrt vystrašenou kachnu zběsile mávající křídly, která s hlasitým kvákáním přelétla jen těsně nad našimi hlavami.

Já vím, strach má velké oči, ale jestlipak pane doktore víte, že se sumec v ojedinělých případech dožívá až šedesáti let a už dvacetiletý měří klidně i dva metry a váží šedesát kilo a každý rok přibere další tři. Představa tušeného zla, jehož existence je neověřitelná, ale není zcela vyloučena, je děsivější než třeba průjezd úsekem častých nehod, kde přitom vyhasl nejeden lidský život. Co je to oproti bezedné vodě opuštěného zapomenutého lomu na jehož dně, kam nedosáhnou ani paprsky červencového slunce, rok co rok pomalu ale jistě narůstá studenokrevný predátor do své obludnosti.

Legenda o sumci provázející mé klukovské dětství se po patnácti letech naplnila. Končila mi vojna. Ležel jsem na posteli a civěl na malou přenosnou televizi, kterou se mi podařilo propašovat do kasáren. Zvuk jsem měl zatím ztlumený na minimum. Odpolední zpravodajství mne nezajímalo. Televizor jsem měl puštěný jen abych nepropásl začátek fotbalového přenosu. Najednou mou pozornost upoutal záběr na obří chapadlo hasičského jeřábu, z něhož se pomalu spouštělo lano s velikým ocelovým hákem. Z druhé strany se přibližoval nafukovací gumový člun s třemi potápěči ve skafandrech. Bylo zřejmé, že se chystají z hlubin jezírka uvězněného mezi skalami, které jsem tak důvěrně znal, vylovit nějaké velmi těžké břemeno. Než jsem stihl zesílit zvuk, reportáž skončila. Rázem mě přestal fotbal zajímat a jen jsem netrpělivě čekal na hlavní večerní zprávy. Ještě před večeří přišel za mnou na pokoj dozorčí roty a oznámil mi, že mám na bráně telegram. Text byl stručný. Leona je po smrti. Béďa.

Snad to bylo v mém životě teprve podruhé, co jsem se chtěl cíleně ožrat a poprvé, kdy byl důvodem smutek těžký a hustý jako černý sediment usazený na dně toho prokletého jezírka. Seděli jsme s Bedřichem, se kterým jako s jediným z naší party jsem zůstal v kontaktu, v pivovarské hospodě a pili černé pivo a jeho nasládlost s příchutí po karamelu zazdívali lakem na rakve. Tak se, pane doktore, někdy říká klasickému fernetu, abyste byl v obraze. Tenkrát u jezírka nás do kolen dostaly dva velké rumy a jedna startka bez filtru, ale tentokrát, i kdybychom vypili těch fernetů osm a hasili je pivem, neudělalo by to s námi nic. Z čistě racionálního hlediska jsme žádný důvod k tak velkému truchlení neměli ani jeden z nás. Naše město sice není tak veliké, abych Leonu občas někde náhodně nepotkal, ale na žádné setkání si nepamatuji. Určitě musela být po svém otci a matce krásná, ale byla o tři roky mladší. Starších a vyspělejších krásných holek bylo na gymplu dost a na fakultě ještě více.

Béďa mi vylíčil její předčasný konec jako kdyby předčítal úřední záznam. Nejspíše se chtěla se svým přítelem projet v jeho novém autě. Tenkrát v polovině osmdesátek jedinou dostupnou čtyřkolkou byla Lada Niva. Dodnes je o ni celkem zájem, i když se navenek nezměnila. Asi si ji chtěli vyzkoušet v terénu. Možná mu ona sama poradila, aby odbočil na polní cestu vedoucí k opuštěnému lomu. Těžko říci. Podle všeho chtěl před ní machrovat, jako jsme chtěli machrovat před spolužačkami my, když jsme skákali střemhlav ze skály. Určitě neměl potuchy jak je ta plošina nad tůní zrádná a sjel s autem ze skály. On stačil ještě včas vyskočit, ale ona zůstala zaklíněná v kabině. Vytáhli ji o několik hodin později až hasiči. Kruh se uzavřel na stejném místě, kde kdysi před patnácti lety začal.

Než jsme se rozešli, mi Béďa řekl, že mluvil s jedním z těch hasičů. Zeptal se ho, jak je to skalní jezírko vlastně hluboké. Řekl, že sotva osm metrů, možná i míň. Jediné trochu větší ryby zahlédl jen u zcela zkorodovaného vraku staré škodovky. Pár kapříků a jednu podměrečnou štiku. Tak takhle někdy umírají legendy, pane doktore. Myslím, že bychom pro tentokrát mohli vypustit závěrečnou meditaci při relaxační hudbě a místo toho si pustit třeba navždy mladou Amy Winehouse z klubu dvacet sedm a k tomu si dát panáka fernetu hořkého tak, že nám bude po něm trnout jazyk.