Ani se raději neptejte, o čem já sním, když náhodou spím.

Knižní bestseller - O čem sním, když náhodou spím- jsem nečetl a tak jediné, co bych s notnou závistí dodal, je, že kdybych i já měl tak chytré sny, tak první, co bych vyhodil z domu, by byl budík

Předesílám dopředu, že jsem knižní bestseller - O čem sním, když náhodou spím -nečetl a jen vím, že na zhruba 280 stranách obsahuje celkem šestnáct snů, které se zdají Andreji Babišovi, když náhodou spí. Těch šestnáct snů pak dohromady má prý tvořit vizi, jak by měla naše republika vypadat v roce 2035. Jediné, co bych k tomu s notnou dávkou závisti dodal, je, že kdybych i já měl tak chytré sny, rozhodně první, co bych vyhodil z domu, by byl budík.

Bohužel mé sny, a podle všeho zdaleka nejsem výjimka, jsou naprosto úděsné a jedinými čtenáři, které bych snad dokázal oslovit, by byli kliničtí psychologové a maximálně ještě pouťové kartářky. Rozhodně nejsem žádný Einstein, ale prakticky ve všech svých snech je mé IQ ještě o několik řádů nižší, než jaké mám v bdělém stavu. Navíc ve svých snech disponuji vlastnostmi, které jsou všeobecně považovány buď za záporné nebo budící štítivou lítost. Své snové Já bych charakterizoval jako všeobecně neoblíbeného potížistu s dlouhým vedením, u kterého nikdo dopředu neví, co zase vyvede.

Pozitivně snít ve spaní snad ani nejde. Podle vědců prý lidský mozek ve spánku pracuje obdobně jako automatický odvápňovač v drahém kávovaru. Zkrátka čistí si své závity. Kromě toho promítá něco podobného, jako bývával filmový týdeník, akorát nastříhaný cvičeným šimpanzem po třech frťanech kořalky. Ve svých snech se nejčastěji dostávám do situací, do kterých bych se v reálu nechtěl dostat ani za nic. Většinou jde o trapasy, ale takové, co nemají žádnou pointu. Většinou vyznívají do ztracena, ale happyend to není. Typickou ukázkou toho o čem sním, když náhodou spím je „sen“ jak jsem se stal účastníkem oblíbené vědomostní soutěže Na lovu vysílané od pondělí do pátku na televizi NOVA .

Pro ty, co nesledují komerční televize, bych jen krátce vysvětlil, že jde o televizní soutěž pro čtyři hráče a jednoho lovce. V první fázi každý ze soutěžících během jedné minuty odpovídá na položené otázky, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku získává pět tisíc. V duelu se pak utká o získanou částku s lovcem, kterým bývá jedinec s IQ 140 a více. Soutěžící má před lovcem náskok dvou políček. Když chce riskovat a akceptuje návrh lovce na vyšší částku, sníží se mu náskok na jedno políčko a když akceptuje nižší částku, než kterou získal v prvním kole, náskok se mu naopak zvýší na tři políčka. Když lovec soutěžícího dostihne, tak ten vypadává ze hry. Když naopak lovci uteče, částku si ponechá a přesune se do finálové štvanice. Tam se pak přeživší soutěžící utkají s lovcem o konečnou výhru. Do této fáze se však ve snu nikdy nedostanu a tak by nemělo smysl blíže popisovat, jaká jsou pravidla finální štvanice.

Nyní se mohu vrátit k mému děsivému snu Na lovu na hony vzdáleném vizi jak bude naše republika vypadat v roce 2035.

Můj sen vůbec nevysvětluje, jak je vůbec možné, že jsem prošel konkurzem a dostal se do užšího výběru. Každý zájemce o účast v soutěži totiž musí vyplnit test, který zaručí, že v první fázi zodpoví správně alespoň jednu otázku, neboť pravidla soutěže počítají úplně se všemi možnými variantami kromě jedné jediné a to že soutěžící neodpoví ani na jednu otázku správně. Proto jsou ve výběru vedle malinko ošemetných otázek i otázky, které by dokázal zodpovědět i nenadaný žák první třídy. Jako v každém svém snu, tak i v tomto, působím mezi ostatními jako exot. Kdo ví proč jsem přišel do studia v teplákách. Nepříznivý dojem nespraví nepadnoucí maturitní sako s koženkovou šlajfkou na gumičku, naopak spíše ještě podtrhuje celkově nepříznivý dojem. Ondra Sokol se mne obligátně ptá, tak jako každého, na co bych použil výhru. Odpovím, že bych si rád koupil velkou vilu v Praze na Ořechovce. Ohromený zvukový mistr zapomene zapnout kulisu diváckého smíchu. Pocitově si připadám zároveň jako idiot a zároveň jako hluboce nesouhlasící pozorovatel sebe samého.

Nastává minutová smršť otázek. Jak děsivě šílené mívám sny nejlépe vylíčím protokolárním záznamem, na jehož konci jsem se probudil zpocený jak myš. Zaměřím se jen na tzv. záchranné otázky:

Eiffelova věž je ve kterém městě ?

Na Petříně!

Nikoliv. Naše vlajka má barvy, červenou, bílou a…?

Po pěti vteřinách přemýšlení : Dál.

Sokol se přestává usmívat

Naši slavní cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav..!

„Větvička!“, vyštěknu. „Kde?“ zeptá se moderátor zcela vyvedený z míry.

Automat na otázky vygeneruje v režimu třetího stupně ohrožení super záchrannou otázku.

„Kolik je jedna a jedna?“

Mozek ve fázi REM spánku však bývá někdy nelítostný

„Jedna na druhou,“ proti vůli svého lepšího Já odpovím. Cítím, jak mi právě k dovršení všeho zlého praskla guma od tepláků.

„Minuta uplynula. Kolik si myslíte, že jste vyhrál?“, spíše z ustáleného zvyku se mne zeptá moderátor.

„Čtyřicet tisíc?“, zkouším hádat. Zase špatně.

Probuzen děsem vytřeštěně zírám do stropu. Knihu o čem sním, když spím asi těžko napíši. Blog ano, ale stačilo.