Se surfařkou, kamaráde, si raději nic nezačínej.

Vůbec jsem ji neznal. Jediné, co mi uvízlo v hlavě po oné noci, bylo, že ráda surfuje. Nejspíš jsem pro ni byl jen taková neškodná příbojová vlna, kterou si momentálně osedlala.

Poprvé jsem se s ní setkal čirou náhodou v Söldenu, kam pravidelně se svými kámoši jezdívám na začátku zimní lyžařské sezóny. Přijela ve stejný den jako my, ale v poněkud jiné značce auta. My napěchováni jak sardinky v osmimístném Tranzitu a ona v BMW ani nevím jaké řady. Přijeli tři. Manželský pár pozdně středního věku a ona. Na to, že by to byla jejich dcera, však nevypadala. Mohlo jí být tak třicet a něco, ale kdybych ji potkal, asi bych se dost přemáhal, abych se za ní neotočil. Měla krátce střižené světle kaštanové vlasy, v obtažených džínách pěkný kulatý zadeček a sportem vypracované ploché bříško. Vždycky když uvidím pěknou ženskou, která mi s pravděpodobností blížící se nule nikdy nebude patřit, pro klid své duše na ni hledám nějaký nedostatek. Když si v recepci sundala bundu, s úlevou jsem zaznamenal, že má celkem malá prsa. Celá jejich skupinka se pak odebrala nahoru do prvního poschodí, zatímco naše parta zůstala dole ve velkém rodinném třípokojovém apartmánu pro pět až deset osob. Následující dva dny jsme se akorát vídávali ráno u stanice ski-busu a pozdě odpoledne v lyžárně.

Až poslední večer, když jsme popíjeli pivo, co nám ještě zbylo v soudku, sestoupili k nám dolů s lahví příšerně drahé skotské whisky a jestli by nám nevadilo, kdyby se k nám přidali.

Ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě a s hlavou jako včelín. Z předchozího večera a noci jsem si pracně skládal aspoň trochu smysluplnou mozaiku. První hodina probíhala celkem normálně. Pak se manželský pár z BMW zvedl k odchodu, ale ona zůstala. Postupně odcházeli na kutě i další. Nakonec jsme zbyli jen my dva. Mlhavě jsem si vybavoval, co všechno jsem plácal, ale ať už to bylo cokoliv, neměla se k odchodu. V okamžiku, kdy jsem se nalézal na samé hranici vědomí a bezvědomí, to už mohlo být tak dvě hodiny ráno, jsme se najednou, ani nevím na čí popud, začali milovat způsobem, jako když ve vězeňské návštěvní místnosti se dozorce za tučný úplatek pár minut dívá někam jinam a pak rázně řekne dost. Natáhla si džíny a beze slova rozloučení odešla nahoru na pokoj. Dál jsem si už nepamatoval nic. Když jsem se pořádně probral z kocoviny a vyhrabal se z postele, BMW už před chatou neparkovalo. Čtyřikrát jsem se k ní marně pokoušel dovolat. Něco mi říkalo, že když to zkusím ještě popáté, zablokuje si mé číslo jako spam a tak jsem celou tu záležitost uzavřel s pro mě nelichotivým závěrem, že jsem ji posloužil jen jako živý vibrátor na jedno použití.

Podruhé jsme se setkali v mé realitní kanceláři. Předtím mi zatelefonovala způsobem, jako kdyby od té noci v Söldenu uplynuly sotva dvě hodiny a ne už půl roku. Hlas měla naladěný do velmi důvěrného módu. „Udělal by sis pro mě teď někdy čas?“

Nevěřil jsem vlastním uším. „Samozřejmě,“ vyhrkl jsem. „Kdykoliv budeš chtít. A kde?“

„Ve tvé kanceláři, jestli by ti to vyhovovalo.“

Navrhl jsem hodinu, kdy už budou všichni pryč, aby nás nikdo nerušil. Kdyby došlo na to, v co jsem doufal, bylo by kde si lehnout i kde se osprchovat. Koupil jsem přesně tu značku whisky, kterou jsme tehdy před půlrokem popíjeli a k tomu pár archivních sedmiček z Valtic jako druhou měkčí variantu.

Přišla přesně na čas. Měla na sobě lehké letní šaty. Moc ji slušely.

„Strašně rád tě zase vidím,“ řekl jsem, když už jsme seděli naproti sobě v mé prostorné kanceláři.

„Tak to jsem ráda. Potřebovala bych od tebe pomoc.“

„Jasně. Co potřebuješ….“

„Už je to měsíc co mi umřel manžel….,“ na chvíli se odmlčela, aby mi poskytla čas se vzpamatovat.

„Upřímnou soustrast,“ zamumlal jsem.

„Jo, děkuji ti.“ vytáhla z kabelky kapesníček a utřela si suché oči.

„Musím prodat náš byt dříve než mi hypotéka sežere všechny úspory, víš? Udělal bys to pro mě?“ rychle přešla zpět k obchodnímu účelu své návštěvy. Bylo mi jasné, že whisky rozhodně dnes načínat nebudeme.

Domluvili jsme se, že udělám nějaké fotky a předváděcí video, které pak dám na naší webovou stránku. Luxusní pětipokojový mezonetový byt o výměře 150 metrů čtverečních s velkou terasou se vzhledem k velmi omezené cílové skupině potenciálních zájemců neprodával lehce. Problémem také byla velká nesplacená hypotéka. Upozornil jsem ji, že s převodem hypotéky bude muset souhlasit banka. Ujistila mě, že by to nebyl problém.

Byt měl velký obývák s nádherným krbem, který pokračoval kuchyňským koutem a barem. Z druhé strany bylo velké francouzské okno, kterým se dalo projít na terasu. Udělal jsem několik fotek reprezentační části bytu.

„Tam nechoď“, zarazila mě, když jsem chtěl vstoupit do další místnosti. „Stejně je zamčená.“

„Aha. Třináctá komnata?“

„Tak nějak. Bylo to jeho království. Sem jsem mohla vstoupit jen po zaklepání,“ ušklíbla se

Bylo to teprve podruhé, co zmínila, i když vlastně nepřímo, svého muže.

„A ty dvě ložnice v patře vyfotit mohu?“

„Ty jo.“

Když jsem skončil svou práci, nechal jsem ji prostor, kdyby po mně ještě něco chtěla, ale nechtěla. Tak jsem posbíral své saky-paky a šel.

Asi za čtrnáct dnů mi zavolala. Hlas měla takový zvonivě radostný.

„Tak si představ, že by banka souhlasila s přerušením splátek hypotéky až na šest měsíců! Co tomu říkáš?“

„Paráda,“ pokusil jsem se o stejně veselý tón, ale moc mi to nešlo. Z místa, kde volala, bylo slyšet reprodukovanou hudbu. Třeba volá z postele a třeba v ní neleží sama, podezříval jsem ji. „Už jednoho potencionálního zájemce mám, ale není kam spěchat. Počkáme až jich bude víc a pak uděláme aukci.“

„Jsi úplný zlatíčko!“ Tak šťastnou vdovu svět snad neviděl, s jistou dávkou hořkosti jsem konstatoval.

Do několika týdnů jsem mohl začít s finálním výběrovým řízením. Všichni byli ochotni složit velkou kauci a převzít hypotéku za stávajících podmínek. Právě jsem se chystal, že se s ní domluvím na obchodní schůzce, kde spolu podrobně probereme další postup, ale předběhla mě.

„Mám problém…“, sdělila mi po telefonu.

„A jaký?“

„Chtěla bych, abys ten prodej stopnul. Aspoň zatím…“

„To by mě zajímalo proč“, nedokázal jsem zcela potlačit zlost. „Už mám se všemi uchazeči domluvené termíny předváděcích prohlídek. Co jim mám teď říci?“

Prosila mě, ať se u ní zastavím, že po telefonu se ji to těžko vysvětluje.

„Nechtějí ti odložit splátky? Říkala jsi, že zatím máš z čeho splácet a tady jde maximálně o měsíc nebo dva.“

„Jde o něco úplně jiného o čem bych neměla mluvit po telefonu. Prosím tě přijeď.“

Začal jsem litovat, že jsem si s ní vůbec něco začínal. Vůbec jsem ji neznal. Jediné co mi uvízlo v hlavě po oné noci bylo, že hodně ráda surfuje. Víc mi na sebe neprozradila. Nejspíše jsem pro ni byl jen taková neškodná příbojová vlna, kterou si momentálně osedlala.

„Stejně jsem tě chtěl požádat o obchodní schůzku. Kdy přijedeš?“

„ Mohl bys přijet ty ke mně?“ Vždycky, když jsem s ní konverzoval, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mnou lehce flirtuje. Možná si to ani neuvědomovala. Každopádně jsem nenašel vůli ji odmítnout.

„Tak o co jde,“ přešel jsem hned k věci poté, co mi pokorně přinesla bylinkový čaj.

„Fakt si nedáš víno?“

„Jsem tu autem,“ pokusil jsem se být chladný jak grónský ledovec.

Nevěděla jak začít. Evidentně nebyla ve své kůži.

„Stalo se něco dost divnýho. Po dohodě s bankou jsem zrušila trvalý příkaz k úhradě hypotéky, ale splátky přesto plynou dál.“

„Tomu nerozumím.“

„Prostě někdo, nevím kdo a nevím odkud, poslal minulý měsíc šedesát tisíc a předevčírem za tento měsíc dalších šedesát tisíc.“

„Pokud je mi známo, tak u příchozích plateb je vždy uveden plátce.“

„Můj kámoš z banky mi řekl, že to tak nemusí být vždycky, když si to plátce výslovně nepřeje. Vůbec nevím, co mám teď dělat.“

Nakonec jsme se dohodli, že všechny schůzky se zájemci odvoláme a počkáme pár měsíců a uvidíme, co se bude dít. Když jsem odcházel, bylo to poprvé, co mi připadala v prázdném prostoru nadměrně velkého bytu opuštěná.

Několik měsíců se vůbec neozývala. Asi mě už přestala potřebovat, usoudil jsem. To, že by mi měla alespoň nahradit náklady, ji nejspíše netrápilo. Pěkné potvory, hlavně ty, co umí surfovat po zádech svých obdivovatelů, prostě mívají štěstí. Zavinil jsem si to sám, definitivně jsem uzavřel celý případ.

Rok se s rokem sešel a zase tu byl listopad a já se opět chystal na zahájení lyžařské sezóny v Söldenu. Možná právě to byl důvod, že si přece jen na mě vzpomněla a zavolala mi. I když jsem ji jen slyšel, působila na mě sklesle. Omlouvala se mi a chtěla se se mnou vyrovnat. Nechme to tak, řekl jsem ji. Duchem jsem už byl na lyžích a těšil se, že si provětrám hlavu na ledovci ve třech tisícovkách nad mořem. Trvala na tom, že chce celou věc se mnou uzavřít. Skoro mě až prosila, abych přijel, že by mě ještě ráda viděla. To znělo mnohoslibně až na to, že jsem v jejím hlase nezaznamenal ani malou špetku flirtu, který k ní neodmyslitelně patřil.

„Doufám, že tu tentokrát nejsi autem“, byla její první slova hned po decentním letmém polibku na tvář.

„Mám zajištěný odvoz. Vezme mě kolega od konkurence.. snad mi nepřebere mou nejlepší klientku,“ pokusil jsem se o lehkou ironii. Nevyloudila ani náznak úsměvu. Rozhodně nezářila zrovna štěstím.

„Ach, ať nezapomenu.“ Vysázela na stůl už dopředu nachystané dvě pětitisícikoruny.

„Neblázni. Nech to být.“ Nakonec jsem si jednu bankovku vzal. „To bude stačit. Jsme si definitivně kvit.“ Najednou jsem nevěděl, co bych ještě dál řekl.

„Zůstala mi tu po manželovi plná vinotéka. Dopředu jsem otevřela jednu láhev, aby vyvětrala. Prý se to tak u špičkových červených vín dělá.“

Neměl jsem na výběr, když už archivní burgundské odšpuntovala. Mělo příjemný buket, ale až takový zázrak to nebyl. Celou tu dobu mi něco nesedělo. Myslel jsem, že už zde s někým žije, ale nic tomu nenasvědčovalo. Dělal jsem v realitách dost dlouho, abych vycítil vychladlou prázdnotu málo užívaného bytu.

„Ten problém s hypotékou jsi tedy vyřešila?“ Předpokládal jsem, že se mi konečně přizná, že si našla ochotného sponzora.

„Ty splátky jsou zasílány s obdivuhodnou pravidelností dál. Když se to tak vezme, je to můj největší příjem. O dost větší než můj plat.“ Na čele se ji objevila ustaraná vráska. „Nemám sílu to zastavit. Myslíš, že bych s tím měla něco dělat?

„A co když tvůj muž všechno dopředu nějak zařídil pro případ, že umře?“ Jiné racionální vysvětlení mě nenapadalo.

„Něco ti ukážu“, vstala a na chvíli zmizela v zapovězené třinácté komnatě. Vrátila se s jakousi fotografií. Nechápavě jsem se díval na fotku patrně z nějaké jarní dovolené. Stála na molu s postarším pánem.

„Na pětašedesát nevypadá úplně nejhůře, co říkáš?“

„To je tvůj ... otec?“

„Je to poslední fotka mého muže. Za necelý měsíc, co jsme se vrátili z Mallorky, umřel. To už u chlapů v tomhle věku není až tak neobvyklé.“ Asi jsem vypadal ohromeně. „Nejspíš si o mě myslíš, že jsem zlatokopka,“ smutně se pousmála. „Nebyl bys jediný. Svým způsobem si to o mně myslel i on. Kdyby mě podezříval, že jsem do něho bláznivě zamilovaná, nikdy by si mě nevzal.“

Během našeho rozhovoru si opakovaně dolévala víno, zatímco já stále usrkával své první deci. Evidentně potřebovala nějakou vrbu, které by se mohla ze všeho vypovídat.

„O lásku založenou jen na hormonech, nestál. Uvědomoval si kolik mu je. Ve své podstatě byl cynik. Hlavně vůči sobě samému. Říkal, že ze mě učiní nejšťastnější vdovu na světě. Je tohle ještě humor? Měl rád dixieland. Dokonce hrál v jedné amatérské jazzové kapele na piano. Chtěl, abych zařídila, aby na jeho pohřbu zahráli jako poslední skladbu Horácovo pohřební blues z Limonádového Joea. Jen si to představ. Rakev se zvolna spouští do suterénu a do toho hlas Miloše Kopeckého : a že jsem celej život tropil samou nezdobu, tak holky z tingl-tanglu mě šoupnou do hrobu…“,nečekaně se rozesmála načež ji vzápětí vyhrkly slzy do očí. „Promiň,“ začala si rukou utírat oči. Když se uklidnila, pokračovala. „Byl o třicet let starší, měl silnou cukrovku a za sebou jeden infarkt. Bylo mi jasný, že to všechno bylo provizorium a že dříve nebo později mě čeká další etapa. Připadne ti to možná hnusný, ale svým způsobem jsem se na tu další etapu těšila.“

Pořád mi vrtalo hlavou, co způsobilo její proměnu. Možná negativní genius loci opuštěného bytu, záhadné splátky postrádající racionální logiku anebo lítost, která může mít stejné vlastnosti jako skvělé archivní víno, jehož buket se plně rozvine až za delší dobu po otevření láhve. Čas se pomalu naplňoval. Za chvíli měl pro mě přijet kolega z branže. Začal jsem nenápadně pomrkávat na hodinky.

„Říkal jsi, že nejspíš ty splátky nějak zařídil. Taky jsem si to myslela. Převrátila jsem na ruby celou jeho pracovnu. Pátrala jsem i v počítači, ale nic jsem nenašla. Něco ale ano.“

„A co?“

„Narazila jsem na jeho rozepsaný deník. Bohužel už neměl čas vymazat všechny stopy, které za sebou zanechal a já zase udělala chybu a četla to, co nebylo určeno mým očím.“ Opět začala slzet.

„Neříkej nic. Tohle je a musí zůstat jen mezi vámi dvěma, “konejšivě jsem ji pohladil po předloktí. Nejspíš se dozvěděla, že ji doopravdy miloval, usoudil jsem. Chvíli jsme jen tak mlčeli.

„Tak, co mám udělat s tou hypotékou?“přerušila ticho už klidným hlasem.

„Existují věci mezi nebem a zemí. Nech to běžet. Až se za pět let všechno splatí, nebude už kam další peníze posílat a ty se budou automaticky vracet. Kouzlo pomine.“

Dole zatroubil klakson.

„Už budu muset jít..“

Doprovodila mě ke dveřím. Nakonec mi to nedalo

„Přece bych se tě ještě chtěl na něco zeptat. Nechala jsi na jeho pohřbu zahrát to Horácovo pohřební blues, jak si přál?“

„Ne. To by byl průšvih. Vybrala jsem Jednoho dne se vrátíš od Ennia Morriconeho. Měla jsem tehdy v sobě málo smutku a u téhle melodie se rozpláče každý.

Nakonec se opravdu jednoho dne vrátil, pomyslel jsem si, a vyšel do deštivého listopadového podvečera.