Co když je opravdu hypermarket ve skutečnosti „hytlermarket“?

Nikdy jsem moc nechápal, proč někteří nazývají hypermarket ohavnou přezdívkou „hytlermarket“. Co když ale vědí něco, co já nevím nebo nevidím?

Každý s povrchním viděním světa, jako jsem třeba i já, považuje hypermarket za symbol konzumního blahobytu. V zimě je v hypermarketu příjemné teplo a v parném létě osvěžující chládek. U pokladen jsou zdvořilé prodavačky, které každého slušně pozdraví a pěkně se usmějí. Když zapomenu potvrzovací PIN své platební karty, nezlobí se a rozdělí závěrečný účet na dva menší, aby žádný z nich nepřekročil hranici 500 Kč. Jednou, když mi spadla láhev s červeným vínem z nákupního pásu na zem a rozbila se, ihned byla přivolána uklízečka, která vše uklidila, rozbitou láhev mi nezaúčtovali a ještě přidali tři slevové kupóny. Prý až jich budu mít třicet, získám nárok na umělohmotnou plácačku na mouchy.

Proto mi nikdy nešlo na rozum, proč někteří nazývají hypermarket ohavnou přezdívkou „hytlermarket“. Vesměs jde o lidi takříkajíc z jiného kmene či z jiné bubliny a není jich zas až tak moc. Co když ale vědí něco, co já nevím? Faktem je, že hypermarket, chrám dnešní doby, kam směřují davy i o nedělním dopoledni, kdy kostelní zvony marně zvou k bohoslužbám, je až podezřele moc dokonalý. A taky že jo. Typická německá dokonalost se nikdy dlouho neutají. Billa, Kaufland, Lidl, Penny Market, Globus, Makro – to všechno vlastní Němci. Jedině Albert je nizozemský a Tesko mají Angláni. Kdo měl možnost slyšet nizozemštinu, tak mi dá za pravdu, že je to taková odnož germánštiny a pokud jde o Angličany, stačí připomenout, že jsou to Anglo-Sasové čili takoví převlečení Němci. Kdybych chtěl být důsledně vlastenecký, musel bych se spokojit leda s Hruškou nebo Tetou, ale to jsou jen malé kapličky ve stínu hypermarketových germánských katedrál..

Po tomhle úvodním zjištění jsem najednou všechno začal vidět jinak. Byl to asi stejný pocit, jako když jsem si poprvé nasadil dioptrické brýle do dálky a najednou viděl sebemenší detail tam, kde byly dříve jen rozmazané milosrdné šmouhy. To, co ve mně dříve vyvolávalo libé nebo alespoň neutrální pocity, mne nyní začalo znepokojovat. Třeba takový zdánlivě neškodný turniket. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že sice umožňuje vstup, ale nikoliv výstup. Na stejném principu fungují i dveře, které se před příchozím samy otevřou, ale pak sklapne past. Opustit chrám hojnosti už není ve vaší režii. Rozsáhlé nákupní prostory sice vyvolávají pocit svobody mezi regály napěchovanými zbožím, ale ve skutečnosti jde o falešnou iluzi. Zákazníci se stávají rybkami co chvíli svými tlamičkami narážejícími o tvrdé sklo obřího akvária. Cesta ven sice existuje, ale pouze přes přísnou pohraniční kontrolu u pokladen. I příjemný ženský hlas oznamující akční slevy na mě nepůsobí tak podmanivě jako dříve a to ani poté, kdy mi bezesporu ta krásná žena prozradí, že jsem pro ni první volba. Ona to myslí ve skutečnosti tak, že ne já pro ni, ale ona pro mě je první volbou. První a zároveň definitivně poslední. Když narazím na výhodné akční slevy, na chvíli se vrátím do starých bezstarostných časů, ale jen na malý okamžik. Stačí, když přistoupím k sekci drahých lihovin a falešná přívětivost je ta tam. Tabulka s vyobrazením přísné tváře sekuriťáka a nápisem -krást se nevyplácí-, mne vrátí z oblak zpět na pevnou zem. Uvědomím si, že celý prostor je prošpikován skrytými kamerami. Už vidím místnost plnou blikotajících obrazovek velkou jako velín nějakého kosmodromu. U jednotlivých obrazovek sedí příslušníci vnitřní a vnější ochrany, kteří průběžně podávají situační zprávy o pohybu zájmových osob. .“ Muž v neobvyklé zelené čapce nakupuje v sekci zdravotní a kosmetické zboží nadnormativní množství zlevněných respirátorů FFP2 Solus active.“ „Uveďte přesný počet.“ „Padesát balení.“ „Dál sledovat“ „V sekci cukrovinky hlásím asi pětileté dítě bez dozoru. Chystá se odcizit krabičku lentilek v retro balení vz. 1975“ „Rozumím, vyšlete na místo inspektorku ochrany pod krytím pracovnice úklidu a dejte hlášku na dispečink pokladen.“ „Provedu.“

Fantazie mi pracuje naplno. Faktem ale je, že nějaká síť neuniformovaných spolupracovníků vnitřní a vnější ochrany tu musí být za každým druhým rohem.. Pozná to na vlastní kůži každý, kdo vybočí z průměru. Stačí si nevzít nákupní košík a už cítíte, jak se kolem vás zahušťuje prostor. To v menší míře platí i o těch, kteří sice nákupní košík mají, ale nic nekoupí. Pro takové se stane východ z nákupní zóny téměř nemožný. Koridory mezi pokladnami jsou natolik úzké, že se podél řady zákazníků nedá normálním způsobem protáhnout a s nákupním vozíkem už vůbec ne. Nezbude nic jiného, než vozík nechat opuštěný, jak za dob Krále Šumavy. Ať chcete nebo nechcete, připomínáte člověka, který určitě něco ukradl a teď se zoufale snaží utéci. I když se vám podaří překonat první hraniční pásmo, musíte ještě projít nevyzpytatelným elektronickým detekčním rámem. Kolikrát jsem už byl svědkem, jak zcela bezdůvodně začal červeně blikat a varovné pískat. Jak to, že ještě donedávna jsem těmhle incidentům, které se většinou velmi rychle vysvětlily, bral na lehkou váhu?. Co když někdo elektronický bezpečnostní systém účelově aktivuje? Neříkám, že by takovému nešťastníkovi hned hrozila fyzická likvidace, nejsem přece příznivcem alternativních a spikleneckých teorií, to ne. Třeba jim jde jen o to, aby dotyčnému vnutili instaloval si do mobilu slevovou aplikaci. V té chvíli budou mít ptáčka chyceného i poté, kdy vyjde z hypermarketu do bezpečí svého bytu.

Proto, když jsem přistoupil k placení, potil jsem se jako dveře od chléva. „Dobrý den,“ usmála se na mne pokladní. „Jen aby byl“, špitl jsem. Pokladní mě sjela pátravým pohledem. „A aplikaci máte?!"

„Zatím ne, ale já se polepším.“ Podle paní pokladní jsem se začal chovat podezřele.

Mohl byste mi ukázat vaší tašku?“ Cítil jsem, jak smrtelně blednu. Co když jsem nevědomky vložil do tašky nějaké zboží? Co teď se mnou bude?. Dostanu se vůbec z toho, z toho „hytlermarketu“?

„Děkuji. V pořádku“ /Uf!!/

„Budete si přát pouze zjednodušenou účtenku?

„Ale jo. Úplně mi to bude stačit.“

„Máme teď akci na podporu hendikepovaných dětí. Chcete přispět?“

„Ale jó. Dám kolik chcete..“ /jen už mě proboha pusťte ven !/.

„To záleží na vás.“

„Tak třeba tisícovku??“ Pokladní na mě vytřeští oči a zaraženě připočte k dosavadním sto třiceti korunám útraty čtyřmístnou číslici.

„Nejspíš nějakej cvok“, slyšel jsem, jak někdo prohodil, když jsem konečně opouštěl nákupní zónu a opět se ocitl na svobodě. Asi to byl někdo z jiného kmene, který ještě neví, která bije, pomyslel jsem si.