Třídní šašek

Spíše než v autobuse si připadal jako na palubě letadla. Venku zuřilo třicetistupňové horko pozdního léta, ale klimatizace pracovala znamenitě. Hluk přecpané dálnice k cestujícím uvelebených v pohodlných křeslech doléhal jen tlumeně. Mohl si přečíst čerstvé noviny, které dostal od stevardky hned při vstupu, anebo si na displeji pustit nějaký film či oblíbenou hudbu. Jeho mladá žena už měla sluchátka na uších a se zavřenýma očima poslouchala svou oblíbenou zpěvačku Enyu. Musel ji dlouho přesvědčovat, aby s ním jela na setkání posledního ročníku vojenského gymnázia, který ještě stačil před zrušením školy odmaturovat. Bez ní by celý jeho dlouhý výlet do čtyřicet let vzdálené minulosti ztratil smysl.

„Neřekl jsi mi, že jsi chtěl být vojákem.“ Její překvapení evidentně nebylo hrané. I když už dva roky byli manželé, o jeho minulosti toho moc nevěděla. Poznala ho už jako úspěšného advokáta, který ji pomohl s komplikovaným rozvodem, aby se po půlroce sám rozvedl a úplně se odstřihl od své stárnoucí manželky, kterou si ukvapeně vzal ještě před promocí. Pro dceru, jež se ho demonstrativně zřekla, zase přestal existovat on sám. Jeho život však nečekaně získal novou dynamiku. Měl pocit, že se mu vrátilo mládí. Necítil potřebu se vracet zpět, ale setkání bývalých kadetů prestižního gymnázia, sídlícího v bývalém vysokoškolském komplexu Lafranconi na břehu Dunaje, bylo něco jiného. Kdysi odsud odcházel málem jako outsider a nyní se sem vrátí hlavním vchodem s aureolou vítěze. Jako advokát, který zná data narození svých klientů, věděl, jak čas, starosti a špatná životospráva dokáže na každém zapracovat. Ti, co neodešli jako on hned po maturitě do civilu, museli v devadesátých letech beztak nedobrovolně odejít z radikálně se zmenšující armády a ve svých čtyřiceti letech znovu neslavně začínat na zelené louce. Pokud si přivedou své manželky, málokdo jim je bude závidět. Dávno si zvykl na vítězství, ale na to dnešní se obzvláště těšil.

Když po mnoha letech znovu spatřil monumentální funkcionalistickou budovu, která se od doby, kdy tu byl naposled, prakticky nezměnila, sevřelo se mu hrdlo a do jeho mysli zničeho nic začaly naskakovat dávno hluboko v podvědomí zasunuté vzpomínky. Kdyby neměl po svém boku svou ženu, myslel by si, že se právě vrací z krátkého opušťáku s vycházkovou knížkou v náprsní kapse. Musel se nadechnout, než vstoupil do haly s velkým oválným schodištěm. Hned po jejich příchodu se jich ujal pořadatel. Bylo vidět, že celá akce byla logisticky dobře připravena. Ostatně část frekventantů školy v armádě zůstala a někteří to klidně mohli dotáhnout až do generálního štábu. Každý účastník dostal už předem vyhotovenou visačku se svým jménem, aby se tak předešlo trapným situacím při rozpoznávání dávných spolužáků. Pro všechny byl v prvním patře připravený studený bufet. Ze všech stran cítil kradmé závistivé pohledy. Chvilková nejistota, která ho nakrátko ovládla, se rozplynula. Po společném úvodu byli všichni rozděleni podle tříd do separátně vyhrazených prostor. Když s ženou konečně našli určenou místnost, byl už dlouhý stůl z větší části obsazen. A právě v tom okamžiku ho jeho minulost dostihla.

„To mě podrž! Přišel Kvakin“,ozval se potěšeně výkřik spolužáka, na kterého už dávno zapomněl.

Internát, zvláště když je člověku patnáct, není žádný med, i když se může každý víkend jezdit domů. Vojenský internát s přísným režimem rozplánovaný od budíčku v šest ráno do večerky o půl desáté večer však byl opravdu jen pro silné. Mnozí vydrželi jen pár týdnů nebo měsíců. Brzy se ukázalo, že je sice celkem dobrý student, ale absolutně nevojenský typ kazící svému družstvu v pořadové a střelecké přípravě výsledky. Našel však účinnou sebeobranu, která ho po celou dobu ochránila před případnou šikanou. Zhostil se role třídního šaška. Nikdo mu neříkal jinak než Kvakin. S maskou veselého Kvakina vydržel až do maturity. Pak uprosil své rodiče, aby ho vykoupili z armády a on mohl odejít do civilu.

Uvědomil si, že udělal chybu, když si sem přivedl svou ženu. Neměla tu být a ani on tu neměl být. Brzy však všem došel smích. Ukázalo se, že z celé třídy to dotáhl nejdále. Někteří už stačili zemřít, po jiných se jen prostě slehla zem a zbytek si jako tenkrát na začátku odstřihovali metr, aby viděli kolik centimetrů jim ještě zbývá do důchodu. Když se dopilo víno, nechal poslat několik flašek z nedaleké vinárny. Zábava byla v plném proudu. Už ji jako třídní šašek nedělal, jen sponzoroval. Navíc se ukázalo, že z některých bývalých železných borců se dnes stali výborní baviči. Už dlouho svou ženu neviděl v tak veselé náladě. Všichni se točili kolem ní jak planety kolem zářícího slunce. Dokonce i jejich bývalý velitel. Ve svých bezmála osmdesáti vypadal zachovaleji, než někteří o dvacet let mladší frekventanti.

I když se mu ten večer vrátilo alespoň tisíc dávných vzpomínek, tak jedna zvlášť hluboko zasunutá nikoliv. Jejich velitele jim studenti ostatních tříd záviděli. Na vojenský dril moc nebyl, dodržování večerky nekontroloval a na pořádek v ložnicích nebazíroval. Naopak občas po nich chtěl, aby mu poskytli alibi. Nebylo v Bratislavě většího proutníka, než-li byl on. Přitom nebyl nijak zvlášť hezký. Dodneška zůstalo pro všechny tajemstvím, jak to s těmi ženskými dělal.

Když už se rozhodl podívat se na pokoj, kde prožil v přísné izolaci od ženského světa několik let, měl jít sám. Bohužel si sebou vzal další dva svědky. Když ji zastihl s jeho bývalým velitelem, měla u blůzky rozepnutých několik knoflíčků. Ta scénka byla vlastně spíše komická. Připomínala sekvenci z filmu Obecná škola s rukou Jana Třísky, která, když je nastřelená, tak neplatí.

Zpáteční cesta žlutým autobusem zpět do přítomného času probíhala za jejich oboustranného  hlubokého mlčení. Stále slyšel v uších salvu smíchu ,která vybuchla ihned poté, kdy v groteskním spěchu opouštěl místo své hanby a ponížení. Žena se mu snažila vysvětlit, že vůbec o nic nešlo. Byla jen prostě trochu opilá a a také ji bylo starého muže líto. Navíc málokoho předtím slyšela tak krásně mluvit. " I o tobě. Nevěděla jsem, že jsi dokázal být tak zábavný." Měl nutkavou potřebu ji vlepit políček, ale to by nic neřešilo. Docházelo mu, že největší, osudnou chybu udělal on sám. Nikoliv dnes. Špatně si nastavil výhybku a dal se nesprávným směrem. Bohužel už neměl nikoho, kdo by ho opět dokázal vykoupit.