Podle Mimozemšťanů je člověk velkým evolučním omylem.

Závěrečnou zprávu nejnovější výzkumné expedice Mimozemšťanů na planetě Zemi bychom si my lidé rozhodně za rámeček nedali. Však posuďte sami.

Ani poslední mise Mimozemšťanů na planetě Zemi nedopadla podle očekávání. Oproti všem vědeckým prognózám, že vládu nad veškerým tvorstvem planety  s nejvyšší možnou pravděpodobností získá chobotnice pobřežní disponující osmi inteligentními choboty schopnými vlastních dedukcí nezávislých na centrálním mozku, případně delfín skákavý rychle směřující k univerzální schopnosti žít ve vodě i na souši a splňující všechny planetárně uznávaná měřítka tělesné krásy a dokonalosti,  zvítězila na celé čáře ošklivá neosrstěná opice s obludnou hlavou.

O existenci tohoto podivného monstra se doposud vědělo jen velmi málo. Předminulá expedice zaznamenala v rovníkové části planety malou vymírající smečku opelichaných opic očividně odsouzenou k brzkému zániku. Ač všechny evoluční nevýhody tohoto podivného tvora se ještě zvětšily, přesto se přemnožil a zcela ovládl veškerý životní prostor. Stalo se tak přesto, že od poslední výpravy tato olysalá opice už zcela ztratila schopnost šplhat po stromech, její podivný zlozvyk pohybovat se jen po dvou končetinách se ještě prohloubil a spojení velké vejčité hlavy s ostatním tělem se stalo ještě křehčím v důsledku děsivé atrofie zátylku.

Expedice zaznamenala, že u samic se zvýraznilo evolučně nevýhodné chronické zduření mléčných žláz. Sice se v populaci i nadále vyskytují i samice s přijatelnějšími parametry, ale ty si často nechávají složitým způsobem voperovávat umělé zduřeniny.

Od poslední výpravy se zvýšila i celková opelichanost, v důsledku čehož se opice velkohlavé , jak jsou pracovně nazývány, staly ještě zranitelnější. Zcela holá kůže totiž neposkytuje nezbytnou ochranu ani před slunečním zářením, ani před chladem. Přesto většina jedinců, zvláště těch s bílou pokožkou, si holí i zbylé tělesné partie, kde se ještě nacházejí malé ostrůvky srsti. Opačné chování je pozorováno jen u některých samců, kteří naopak usilují o osrstění své hlavy. Nechávají si implantovat umělou srst anebo si nasazují různé chlupaté náhražky vyvolávající iluzi osrstění. Teorie ,že opice velkohlavá si je své ošklivosti dobře vědoma a proto si své tělo zakrývá umělou srstí, čímž zároveň eliminuje svou evoluční nevýhodu, se nepotvrdila. Žádný jiný živočich na planetě není tolik fascinován svým tělem jako tato neustále se potící monstra. Nejoblíbenější zábavou samců je pozorovat samici, jak si pozvolna odkládá své umělé kůže a srsti. Zejména odhalení chronicky zduřených mléčných  žláz v nich vyvolává stav nazývaný v odborné terminologii "oplodňovací pohotovosti".

Kromě enormní energetické náročnosti velmi zranitelného mozku, plýtvá opice velkohlavá svými zbylými silami nekonečným pářením. Rozmnožovací činnost je jedním z nejkritičtějších období každého tvora v dosud známém vesmíru. Páření vede ke snížení ostražitosti pářících se jedinců a zároveň dochází k masivnímu úbytku sil. Tento risk je však vyvážen existenční nutností zachovat rod. U velkohlavé opice je však doba páření celoroční. Jejím smyslem však není zachování rodu, ba naopak. Téměř před každým pářením samci i samice učiní opatření, které má zabránit oplodnění. V době nynější výzkumné expedice zřejmě právě dochází k dalšímu civilizačnímu skoku, neboť reálné páření začíná stále častěji přecházet v páření ryze virtuální za pomocí vizuálních vjemů anebo v páření na dálku formou všelijakých komunikačních prostředků, které se pomalu stávají trvale integrovanou součástí jejich těla.

Stále více jedinců už ztrácí kontakt s okolním přírodním prostředím, které je nahrazováno prostředím umělým. V tomto světě kromě samců a samic se začínají vyskytovat i polosamice a polosamci a vedle nich neutrální nesamci a nesamice. Podle názoru některých členů expedice jde o důsledek umělé atmosféry, ve které většina zkoumaných jedinců pobývá. Trvalý pobyt v tomto umělém prostředí navíc zřejmě vyvolává nutkavou potřebu změnit okolní přírodní prostředí. Čím více se snižuje schopnost těchto tvorů v přírodním prostředí přežít, tím více jsou ovládáni nutkáním se do toho pro ně již vražedného prostředí vrátit.

I přes všechna tato varovná zjištění o chování momentálně dominantních tvorů na planetě Zemi, tentokrát není vhodné řešení použité před dávnou dobou k eliminaci přemnožených obřích ještěrů, kteří metanem vypouštěným v průběhu trávícího procesu málem zlikvidovali planetární atmosféru. Nasměrování patřičně velkého asteroidu na Zemi by bylo zbytečně drastické a nákladné. Hlavním poznatkem, ke kterému expedice dospěla, je, že agresivita opic velkohlavých je především namířena proti nim samým. Už nyní disponují prostředky k svému vlastnímu vyhubení nebo alespoň radikální redukci. V ne příliš vzdálené budoucnosti tak dostane konečně svou šanci chobotnice pobřežní nebo delfín skákavý.